Učíme omladinu tvořit webové stránky. Aktualizováno a nepřehlédněte
Jistě záslužná činnost, o to víc, že za prvé učenci z nebe nepadají a za druhé český internet potřebuje mladou krev jako prasátko podrbání. Ač neobtížen žádným titulem, občas funguju jako samozvaný učitel základů tvorby webu. Troufám si přitom tvrdit, že občas jsem už některým začínajícím nešťastníkům pomohl. Také vím z vlastní zkušenosti, že vysvětlit začátečníkovi taje správné tvorby je častokrát úkol nadlidský. Někdy až nelidský. Proto smekám před každým, kdo se o něco podobného pokouší a snaží se dostat český internet na pomyslnou špičku moderní informatiky.
Bohužel to, co jsem omylem objevil na jednom z fór, kam občas zabrousím, mi tak trochu vyrazilo dech. A to i s vědomím, že stav české internetové džungle je takový, jaký je. Nikdy jsem si nedělal iluze o kvalitě našeho školství, ostatně fundovaných úvah a především kritiky je k dispozici přehršel téměř každodenně v denním tisku. Osobně se ale domnívám, a možná mi dáte za pravdu, že učitel, neřkuli profesor, měl by býti hlavním garantem kvalitní výuky. To co učí, měl by znát lépe než malou násobilku a jeho posláním je (mělo by být, no ne?) ukazovat nedorostlým ratolestem moderní trendy a nastiňovat svými přednáškami, kam spěje překotný vývoj.
Abych zůstal u webdesignu, řekl bych, že mást nezletilým děckám hlavy jakýmisi framesy a tabloidy je neodpustitelným hříchem a urážkou všech moderních webdesignerů. To si můžeme hlasivky vymluvit, prstíčky rozbolavět a skutek utek. Řečeno lidovým jazykem – člověk si může hubu umluvit a výsledek jeho snažení je ten, že základům tvorby webu učí tento pán. Pozorně si prohlédněte jeho web, ale dávejte si bedlivý pozor, do čeho lezete a jaký odkaz aktivujete. Ke stránkám, které v potu tváře jeho žáci vytvořili, myslím ani nemá cenu se odborně vyjadřovat. Najdete je tady, ale pozor – vstupujte pouze na vlastní nebezpečí, i když připouštím, že jste zcela určitě něco podobného viděli a myslím, že nepříjemně často.
Mě jenom děsí fakt, že ve víru jednadvacátého století, kde se dnes a denně skloňuje magické slůvko přístupnost, se nastupující generace učí takovéto, nebojím se říci, zhůvěřilosti. Zamačkávám oku v slzu a opouštím geniální dílko dítek ze Základní školy v Kunovicích. Neházím však flintu do žita, čehož důkazem je právě dnešní spot. Možná si všimne vedení školy, že je něco v nepořádku, možná dostanu hrubý a pomlouvačný email od samotného učitele. Možná se dočkám daleko horších událostí, to ale nic nemění na faktu, že tudy cesta nevede. Howgh.
Malé doplnění
Je vcelku fajn, že kritizovaný pedagog si vzal kritiku, která se na něj snesla, k srdci a zapracoval na nové podobě svého webu. Nevěřil jsem tak docela vlastním očím a počítám, že i vy budete náležitě překpaveni. Nejvíce asi Vít Dlouhý, neboť nový web, a já budu jmenovat, pana Škordy, je prachsprostá krádež. Ostatně posuďte sami, zde máte odkaz: Nový pedagogův web.
A jestli se pod mým příspěvkem rozhořela poměrně vášnivá diskuse, zda takoví lidé mají učit omladinu čemukoliv a snesly se i argumenty na jeho obhajobu, tímto činem se alespoň pro mě zmíněný pán definitivně vyřadil ze společnosti slušných lidí. Jsou dvě věci, které bytostně nesnáším – sex bez ženy a nestydaté zloděje.
Dá se žít bez internetu? Dokončení.
Černá Hora čili Monte Negro je vůbec světem zajímavých paradoxů. Protože mě po týdnu pobytu na různých plážích Jaderského moře začaly svrbět ruce a přepadla mě touha zvědět, co nového a podstatného se ve virtuálním světě odehrálo, vyrazil jsem jednoho slunečného dne na výpravu, jejímž cílem mělo být nalezení jakéhokoliv stroje, který by disponoval připojením k Internetu.
Je podivuhodné, že všechny černohorské cesty, ať začínají kdekoliv, končí na pláži. Není tedy divu, že i já jsem po přibližně půlhodince ostré chůze, kdy jsem ostřížím zrakem pátral po jakémkoliv náznaku počítače, skončil na mořském pobřeží. Během putování jsem kromě obvyklého přídělu Jůromenů objevil i borce Černohorce, který provozoval zajímavou živnost. „Vaše jméno na zrníčku rýže“ – hlásal neuměle vyvedený nápis ve třech jazykových mutacích. Což je praktické, ale z hlediska bloumajícího Čecha trochu zbytečné, neboť černohorština a čeština jsou si vzácně podobné. Všechny podstatné fráze potřebné ke spokojenému životu, jako kupříkladu „pivo“, „víno“, „cigarety“ znějí v obou řečech naprosto totožně. Jednu zradu ovšem černohorská hatmatilka obsahuje, takže pokud plánujete cestu do této přírodou obdařené země, dejte si pozor, abyste jako já půldruhé hodiny zbytečně nebloudili po městě, neznaje zásadní rozdíl mezi příbuznými slovanskými jazyky. „Napravo“ zde totiž znamená rovně.
Chvíli jsem postál a skutečně – snědý chlapík byl schopen jakýmsi miniaturním chirurgickým nástrojem vytesat jakékoliv jméno do prťavého zrníčka asijské pochutiny. K čemu je to dobré, bůh suď, nicméně turistů ochotných pustit nějaké to euro byl dostatek. Chvíli jsem bojoval s myšlenkou, že se také připojím a přivezu si poměrně nestandardní suvenýr, ovšem odradil mě fakt, že na mé jméno Miloslav Lešetický by umělec potřeboval geneticky upravené zrnko rýže obřích rozměrů a takové jsem v jeho zásobě neobjevil.
V těsné blízkosti pláže, nějakých padesát metrů od převalujících se mořských vln, mě čekalo překvapení. Na ploše o rozloze poloviny fotbalového stadionu a zakryté obyčejnou stanovou celtou se namačkány jeden vedle druhého tísnily stovky mrkajících monitorů. Sympatické a uklidňující hučení ventilátorů přehlušovalo halas moře. Hle, říkám si, toť internetová kavárna dle mého gusta. Na čerstvém vzduchu a bez zákazu kouření. Mé zklamání bylo pak opravdové, neboť se nejednalo o vytoužené připojení k celosvětové síti, nýbrž o mírně předimenzované hráčské doupě. Nic podobného jsem ještě v životě nespatřil a bohdá už asi neuvidím, ale ten zážitek stál za to. V neuvěřitelně těsné blízkosti mořského pobřeží ve stínu vzrostlých palem a pohupujících se ňader opálených turistek se nacházel virtuální svět, o kterém musí tajně snít každý pařan.
Krátkým rozhovorem s přítomným Jůromenem jsem záhy dospěl k názoru, že Internet pro průměrného plážového Černohorce představuje asi totéž, jako pro Čecha Ústava (proto píši velké I a proto jsem se vám online ozvat nemohl). Každý o ní slyšel, ale málokdo ji skutečně viděl na vlastní oči. Mé hledání Internetu tedy skončilo dříve, než pořádně začalo a já usoudil, že prohlídka tisíců ňader tu zahalených, tu vypuštěných na denní světlo a dráždivě se přitom vlnících v souladu s rytmem mořských vln, je pro mou duši stejně tak osvěžující, jako pročítání internetových blogů.
Zážitků samozřejmě bylo daleko více, ale tento weblog je určen především webdesignu, takže vás nechci zahlcovat zbytečnými informacemi o tom, kde všude v Monte Negru Internet není.
Přesto ještě na závěr přijměte jednu radu: chystáte-li se do této Čechy málem zapomenuté země vlastním autem, dávejte si bedlivý pozor na dopravní značení. Obyvatelstvo Monte Negra totiž považuje dopravní značky za dostupnou a velmi levnou plakátovací plochu, takže pod nánosem ručně vyvedených inzerátů málokdy zjistíte, o jakou dopravní značku se jedná. Což nic nemění na faktu, že dopravní policisté jsou všudypřítomní a žádné diskuse s řidiči vesměs nepřipouštějí. A pošle-li vás černohorský Kryštof napravo, naberte přímý směr a nehloubejte o tom.
Dá se žít bez Internetu?
Na položenou otázku odpovím hned v druhé větě, ale neuspokojí vás to. Dá a nedá. Když jsem se před čtrnácti dny se světovou pavučinou se slzou v oku a třesem v myší ruce loučil, slíbil jsem, že se případně ozvu z míst, o kterých jste doposud pouze slýchávali, ale jenom já tam dorazil. První část mé odpovědi pro přátele, čtenáře, obdivovatele, kritiky a šťouraly zní – bez Internetu se dá žít!
Ale jak komu. Prvním hřebíčkem do rakve mé spokojenosti bylo rozčarování nad tím, jak se ke svým klientům chovají cestovní kanceláře. Ostatně, tomuto tématu jsem se už věnoval ve svých předchozích příspěvcích. Ale až letošní praxe mě naučila nevěřit bezvýhradně tomu, co se dozvím na Internetu. Když jsem totiž ve svém víceméně pokročilém věku trval na tom, že hodlám strávit podstatnou část své dovolené převážně vleže a to jak ve dne, tak především v noci, ale hlavně v pohodě, bylo mi doporučeno ubytováni v hotelu nesoucí historicky zvučně znějící název Hotel Alexandr.
„… je to malý a tichý hotel s bazénem s mořskou vodou a klienty vyhledávaný…“ znělo mým očím tak lahodně a libozvučně jako bečka plzeňského zcela zdarma. Na pár hození kamenem od téměř orientální Albánie se nachází Černá Hora, italsky Monte Negro. To zní přece jen víc cizokrajně. Bratru čtrnáctset českých kilometrů od mého bydliště. Černé skály, úchvatně členité pobřeží, azurové moře jak od králíčka Azura, elektrický vláček jezdící na naftu, jůromen na každém kroku. A další spousta záhad, které přináší jiný svět. Je to prostě místo, kde nemožné se stává možným a skutečné neskutečným. A podobně.
První zradou na mé důvěřivé duši byl fakt, že „malý tichý hotel“ zabíral podstatnou a dle mého odhadu minimálně poloviční část okresního města. Řekněme, že svou rozlohou hravě trumfnul i ruzyňské letiště. Další ranou pod pás byla skutečnost, na kterou mě ale webové stránky cestovní kanceláře neupozornily, totiž že borci Černohorci mají odlišný životní rytmus než my, obyvatelé klidné Severní Moravy, kde jediným a vítaným zpestřením klidného života je večerním šerem potácející se přiopilý farář. Asi proto mě zaskočilo, že úderem jedenácté hodiny večerní hotel ožil natolik, že se myšlenka na spánek zapomněla kdesi na předměstí města Budva (nemá bohužel nic společného s pivem podobného jména, což jsem s mrzutostí zjistil až na místě samém) a do třetí hodiny ranní se, mrška, nevrátila. A kolem šesté darebačka myšlenka zase vyrazila někam na zálety.
Představte si bandu opilých muzikantů vlastnících dva bytelné bubny obřích rozměrů a pět nebo šest žesťových trubek. Každý z hudebníků přitom se zápalem jemu vlastním hraje svou oblíbenou písničku. Bohužel každý jinou. Dále si zkuste představit dav alkoholem opojených snědých tváří spokojených s nabízeným hudebním zážitkem a svou radost dávající najevo halasným pokřikováním jistě vzletných frází, které bohužel mému necvičenému sluchu připomínaly výroční sněm lachtaní populace.
Výsledkem byla frustrace. Nepochopení. Nervy. Chaos. Následující hádka s přítelkyní, která kolem půl páté ráno tvrdila, že poslední dva takty fakt připomínaly profláklou, ale oblíbenou Dajánu, byla jen pověstnou třešničkou na dortu. Tak brzy ráno většinou nepoznávám ani svou družku a cizokrajná Dajána mě nechává zcela chladným. Dovolená možná vypadá jinak.
Ovšem nejhorší skutečností, na kterou mě předem nikdo nepřipravil, byl častý výskyt Jůromenů. Zprvu jsem je pokládal za mimozemšťany. Jejich výskyt na nepravděpodobných místech a únos mých těžce vydělaných europeněz by asi nadchl každého lovce Ufonů. Kamkoliv jsem se vrtnul, kde se vzal, tu se vzal, zčistajasna přistál nějaký ten Jůromen a s významně nataženou paží požadoval tu euro, tu dvě eura, dokonce i tři eura. Čím odlehlejší končina, tím byl Jůromen dražší. Čím ztracenější místo, tím Jůromen nabýval na rozměrech jak do výšky, tak do požadavků na mou čím dále se tenčící peněženku. Hrozná zkušenost.
Proč v tomto příspěvku zásadně píšu Internet s velkým I vám vysvětlím příště, protože některé zážitky je nutné zpracovat a zařadit do správných škatulek. Protože věřte nebo ne, mít chaos v mozku je horší, než mít nepořádek v nočním stolku. I když to občas vyjde nastejno. Posléze vám vysvětlím, jak jsem v Monte Negru hledal Internet a co jsem našel. Zůstaňte mi věrní, děkuji.
Trpělivost weby přináší
V okruhu mých mnoha známých, neznámých, přátel (nepřátele nemám), kamarádů, kolegů, kolegyň, přítelkyň, manželek, nemanželek, družek, nedružek a kamarádek (nekamarádky taky nemám) a jiné lidské společnosti se vyskytuje i nadějný webdesignerský potěr. Mladí a elánem sršící tvorové, kteří jako suchá houba nasávají informace a podněty, znají internetové technologie jako když mrská bičem, úspěšně publikují a dokonce bezplatně radí neznalým, jak ošálit nevyzpytatelnost JESPRPu (JEdiného SPRávného Prohlížeče). Zatímco my, staří harcovníci, dnes a denně zapomínáme základní poučky a bez referenční příručky nedáme ani ránu, jejich neopotřebovaný mozek chrlí každodenně nové a nové myšlenky. Patří jim úcta a dík a tímto veřejně prohlašuji, že jim fandím a držím palce.
Abych ale jenom teoreticky nemudroval a nepěl chválu, dal jsem několika z nich šanci slanit ze svého teoretického trůnu a vrhnul je vstříc nemilosrdným vlnám praktického života. Zatímco až dosud dusili své umění a schopnosti v Papinově hrnci vědátorství, nyní je praxe dovedla až k nutnosti naučit se dovednosti, o které dříve neměli ani potuchy. Tou základní schopností, jež je může vynést na vrchol popularity a dopřeje jim nezměrného bohatství nebo je naopak dokáže svrhnout do hlubin zapomnění, kde i Hádés zabloudí, je v poslední době opomíjená, ale zásadní lidská vlastnost – trpělivost.
Nevím jak vy, ale možná jsem jediným v českém webdesignerském světadílu, který drží rekord v čase, jenž uplynul od předání hotového návrhu webu klientovi po jeho definitivní schválení. Díky rozvinuté a spolehlivé počítačové technologii vím nachlup přesně, že uplynulo devět měsíců, patnáct dní, šest hodin a třicet sedm minut od chvíle, kdy jsem na základě přání zákazníka zpracoval návrh jeho nové internetové prezentace. A světe, drž se, jednalo se o pouhých pět statických stránek.
Dnes už vím, kde se stala chyba. Zásadní rozdíl mezi mnou a klientem je v tom, že každý z nás žije v jiném fyzickém vesmíru. Za prvé jsem ztratil trpělivost v okamžiku, kdy jsem čekal téměř čtrnáct dní na připomínky k mému prvnímu návrhu. Bombardoval jsem zákazníka zbytečnými dotazy a neuvědomil jsem si, že on má svých starostí dostatek a důležitějších než já. Například jak uživit nezbedného pubertálního potomka. Nebo co učinit s nemakačenkem ve firmě, když ho díky skvělým zákonům propustit nemůže. Či jak donutit neplatiče uhradit dluh, když i soudy v Unii melou dvacet až třicet let a chleba se nedočkáme. A tak dále. Načež po prvních jeho výhradách jsem udělal druhou neomluvitelnou chybu – zahltil jsem ho odbornými termíny a skutečnostmi (které jsou pro nás webdesignery naprosto běžné a zásadní) a dostal jsem ho do situace, kdy naopak on měl pocit, že přebývám v jiném časoprostoru.
Ostatně – tuto chybu dělá velká spousta začínajících webdesignerů. Stačí se juknout na jejich internetové prezentace (ty jsou si čím dál více hranatě a stylisticky podobné) a s hlavou nezaujatou se probojovat termíny, které musí pro obyčejného smrtelníka znít jako monolog ze špatné sci-fi. Asi i proto jsem zvolil pro svůj web prostý a lidský jazyk. Proto také radím webdesignerské omladině – obrňte se trpělivostí, slezte se svého odborného piedestalu a hovořte s klientem řečí, kterou rozumí. V 99% případů je to řeč peněz. Ač je mi to občas proti srsti, svět je zkrátka takový.
Toto je vzkaz začínajícím: VY jste ti, kteří musí zákazníkovi lidsky a srozumitelně vysvětlit, jaký přínos pro něj bude mít vámi navrhované řešení. VY ho musíte přesvědčit, že nestvůrný blikající flashový banner mu žádného movitého zákazníka nepřinese. VY mu musíte pomoci přeformulovat jeho neobratné, firemní kulturou prosáklá a dřevěná větná spojení. VY mu otvíráte cestu do světa, který z něj může během několika měsíců učinit multimilionáře. VY jste budoucnost českého internetu.
Fakt, že to občas nejde, ponechávám stranou. Protože na druhou stranu i webdesigner, který živí rozvětvenou rodinu nebo anakondu amazonskou, slyší na téměř všemocnou řeč peněz. Zda je to špatně nebo dobře, ponechávám na úsudku vás, čtenářů, kterých každým mým spotem přibývá (díky).
Tímto se s vámi na čtrnáct dní loučím se slanou slzou v oku, abych ji uronil na březích slaného jaderského moře. Potká-li mě zázrak a v okolí čtyřhvězdičkového hotelu potkám internetovou kavárnu, možná vám dodám pár mých zážitků z dovolené, které občas bývají velmi veselé. Ale dost často také mládeži nepřístupné. Tak se tu, bando, opatrujte a vzpomínejte na mě v dobrém.
Google nebo Vivisimo?
Včera se mi dostal do ruky čerstvý Chip, takto počítačový magazín, který se v poměrně zajímavém článku zabýval testováním nejznámějších vyhledávačů. Řeč došla i na Vivisimo, o jehož existenci jsem až dodnes neměl tušení. Pokud ho neznáte, vyzkoušejte, je zdarma a ve výsledcích vyhledávání mi téměř pokaždé vrátil to, co jsem očekával, a ne nějaké nesmyslné Google bombičky. To je pro dnešek vše.