Plaváček se představuje (a proč ne?)
Pročítáním všemožných blogů se člověk, tedy i já, leckdy dostane do situace, kdy přesně ví, co si jeho oblíbený blogger myslí a vidí tak do jeho nitra. Do pisatelovy rozervané a rozdrásané či naopak rozjásané a rozverné duše. Není na tom nic podivuhodného, ostatně každý literát, ať básník nebo spisovatel, nedělá nic jiného, než že se psychicky obnažuje před svým budoucím čtenářem. Říkám tomu psychologický striptýz. Na druhou stranu je ale homo sapiens vybaven trojrozměrným viděním a je leckdy škoda, že neexistuje možnost prohlédnout si nejen nitro literáta, ale i jeho často výjimečný exteriér. Zdá se ale, že čeští bloggeři jsou tak trochu stydlivky a tak zjistit, jaký ksichtík se skrývá za jménem či světoznámou přezdívku dá někdy fušku a vyžaduje kousek kvalitní detektivní práce.
Je přitom zajímavé sledovat, jak se představy o podobě autora, které se vás zmocní při čtení jeho výjimečného díla, rozchází se skutečností. Kupříkladu já si svého nejoblíbenějšího spisovatele, který poměrně nedávno k zármutku všech fandů sci-fi zesnul, Douglase Adamse, představoval jako rozesmátého žoviálního chlapíka v nejlepších letech se šibalskou jiskrou v oku. Pokud si ale prohlédnete jeho portrét, zjistíte, že nic není tak vzdáleno skutečnosti. V reálu vyhlíží spíše jako zaměstnanec pohřebního ústavu (nic ve zlém, Douglasi), jakoby měl v duši nastřádán celý smutek světa. Přesto byl schopen stvořit jednu z nejhumornějších scifáren všech dob – Stopařova průvodce po Galaxii.
Konečně, až se budete nudit, vyzkoušejte si stejný postup sami. Vzpomeňte si na oblíbeného bloggera (či autora), od něhož znáte jenom výplody jeho literární fantazie a zkuste svou vnitřní představu porovnat se skutečností. Dočkáte se možná zajímavých paradoxů. Inu, tělo a duše nemusí být nutně ve vzájemném souladu. Abyste nemuseli dlouho trápit internetové vyhledávače, rozhodl jsem se, že vám cestu ke své tváři usnadním. Přibližně následovně jsem tedy vypadal během své letní dovolené:
Čtenářky doufám omluví mou výjimečnou mužnost a čtenáři nepropadnou malomyslnosti a nebudou závidět.
P.S. – za výjimečně zdařilou karikaturu vděčím grafickému studiu DALIart.
Zeptej se, když nevíš
Po všech svých roztodivných zkušenostech s weby cestovních kanceláří a po neméně zajímavých zážitcích, kterých se mi dostalo v subtropickém Monte Negru, jsem usoudil, že nadešel čas na změnu a ponechal jsem svou družku, ať se rozhodne sama, kam pojedeme na podzimní dovolenou. Výsledek se dal očekávat. Má přítelkyně se zcela logicky vyhnula internetu a počítačům vůbec a vyřešila celý problém elegantně a s genialitou jí vlastní. Nechala se ukecat od kamarádky a vyrazila na mořské pobřeží beze mě s tlupou amazonek vyznávajících aerobik na písečné pláži. V pronajatém autobusu a na vlastní triko. Vrátila se zpátky po deseti dnech a jako pozornost z cizích krajin mi přivezla do bronzova opálené tělo, dva šatníky plné ojetého ošacení, sedm kilo navíc a prázdnotou zívající peněženku. Mým úkolem bude peněženkový deficit vyrovnat v co nejkratší době a už teď vím, jak se asi cítí náš ministr financí.
Ti bystřejší z vás si jistě povšimli, že jsem se na delší dobu odmlčel. Důvody byly čtyři: nádobí, špinavé prádlo, cyklistika a Interval. K prvním třem jmenovaným činnostem není co dodávat. Poslední vyžaduje krátké vysvětlení – sympatický pan šéfredaktor mě konečně dokopal k tomu, abych splnil, co jsem kdysi, pod vlivem červeného Merlotu neprozřetelně slíbil. Sepsat pro tento magazín krátký seriálek o tom, jak co nejlépe postavit rozumný beztabulkový layout. Už podvanácté přepisuji první dvě kapitoly a stále nejsem přesvědčen, že si po jejich zveřejnění neuříznu ostudu. Ostatně, až dopíšu tento krátký spot, nejspíš se vrhnu na přepis v pořadí třináctý. Takže mi, věrná obci čtenářská, držte palce a omluvte mou občasnost. Děkuji.
Abych vám ale nezůstal dlužen alespoň trochu poučení, potěším váš krátkou ukázkou z mého bezedného zásobníku doposud nevydaných postřehů a blábolů, hodící se především všem, kteří zahlcují odborná fóra stupidními dotazy:
„Když víš, že něco nevíš, zeptej se těch, co ví. Ale jenom v případě, že víš, co nevíš. Pokud ale nevíš, co nevíš, nemá cenu se zbytečně ptát ani těch co ví, ani těch co neví. Každý z nich ti pravděpodobně řekne jenom to, co už víš.“