Budiž navigace, pravil webdesigner
Přestože o navigaci webem již bylo řečeno mnohé a to od větších autorit, než jsem já, zdá se, že někteří začínající weboví tvořitelé mají mnohdy dost svérázné a scestné představy o tom, jak se obyčejní návštěvníci na webových stránkách chovají a co vlastně činí, když nad nimi nebdí všudypřítomné oko autorovo. No představte si to – lozí si kam chtějí, různě a bez rozmyslu se potulují po webovém sídle jak se jim zachce a vůbec se chovají jako banda nevycválaných spratků. Opovrhují cestičkami tvůrcem navrženými a se škodolibostí sobě vlastní přistávají na stránkách z odlehlých míst, odkud by je nikdo neočekával. Jsou to prostě děsní neotesanci a hračičkové a vůbec nemají v úctě úsilí páně webdesignerovo, jenž je veden dobrými úmysly láká cestičkami, o kterých on si myslí, že jsou pro ně nejlepší. Jenže jak víme, cesta do pekel bývá zhusta dlážděna dobrými úmysly.
Zkusme si nyní shrnout několik zásad, jejichž porušení budiž trestáno vyobcováním neposlušného tvůrce z cechu profesionálních webdesignerů, jeho přitlučení na pomyslný kříž sedmibolestný a fiktivní vykoupání v zakalené vodě českého webového veletoku. Navrhuji zavést právo útrpné pro všechny autory webových stránek, kteří poruší jedno z následujících pravidel:
- navigace webem je jako egyptská pyramida. Můžete ji předlouho projektovat, ještě déle budovat, ale jakmile jednou stojí, nesmí se hnout z místa pro ní vyhrazeného
- navigace se musí tvářit jako navigace. Jedná se o půvabnou krásku, modelku mezi umolousanými ženštinami, jejíž krása a přítomnost nade vše vynikne. Nikdy se nemůže jako nešťastná Popelka nenápadně krčit v potemnělém koutě
- vězte, že navigace už zcela odrostla dětským střevíčkům a hru na schovávanou považuje za zábavu stupidní a zcela pod svou důstojnost. Navigace se má ukazovat, nikoliv schovávat
- navigace je dobrým rádcem zbloudivších poutníků, takovou pavlačovou drbnou, zásadně není na slovo skoupá a vždy zdarma a nezištně poskytne návštěvníkovi informaci, kde se v bludišti vašeho digitálního světa právě nalézá
- navigace obsahuje to, co zoufale postrádali nezletilci Jeníček a Mařenka, ono kouzelné tlačítko či odkaz, po jehož stisknutí se jako zázrakem ocitnete doma, neboli home. A to i přesto, že vás tam nechtějí.
- navigace není malířským ani filmovým plátnem a neslouží tvůrci k reprezentaci jeho rozervané umělecké duše či k důkazu, že zvládá speciální animační efekty. Existují techniky, kterými lze splodit přístupnou obrázkovou navigaci a těchto ověřených technik se webdesigner musí držet jako vzteklý pitbull tučného lýtka korpulentní dámy
Těch zásad samozřejmě existuje o něco více, ale výše zmíněné já osobně považuji za zásadní a trvám na tom, že jejich porušení je nedůstojným činem, po němž následuje nemilosrdný trest zvaný ignorace. Řečeno lapidárně, internetoví turisté se na web se zmatenou navigací prostě vyprdnou. Asi jako babka Kelišová.
Pokud jste dočetli až sem, pak vězte, že trochu osobitý a poetický styl jsem zvolil zcela záměrně, neboť jak se ukazuje, informačně bohaté, leč stylisticky suchopárné texty mých kolegů a autorit v oboru evidentně na webdesignerskou omladinu nezabírají. Snad zabere trocha poezie.
Řeknu vám teď bez legrace,
já jsem skvělá Navigace,
nalézám se vždycky vlevo,
tam mě najde každé střevo.
Jak se kreslí web. Podruhé.
Šéfová grafického studia ART-PGN mě včera požádala o prostor na mém skromném blábolníku, aby mohla vysvětlit důvody, proč se rozhodla vydávat seriál o tom, jak se kreslí web a aby touto formou vysvětlila některým čtenářům (viz komentáře na blogu Radka Hulána) jeho smysl a určení. Rád jsem jí vyhověl a zároveň jsem celý spot pojal jako krátký rozhovor s člověkem, který je zodpovědný za grafickou podobu mnoha webů nejen na českém, ale i zahraničním internetu. Snad vás nudit nebude.
1. Možná nebude od věci, když se čtenářům sama představíš.
Jsem workoholička a grafička 
Ale vážně trošku z mého života. Žila jsem celý svůj život v severních Čechách. Mým studiem po základní škole byla smysluplná a do života přínosná škola a to střední rodinná škola s maturitou, neboli knödelfakulta Po tomto studiu jsem jako děvče počítači natož grafikou nepolíbené nastoupila do menší rodinné tiskárny, kde počala moje dosavadní dráha grafičky. Zde jsem se naučila vše od „špinavé práce“ u tiskaře, přes montáž až po zvládání počítače a grafických programů. Po ukončení tohoto, dnes už vím že velmi cenného, pracovního poměru jsem se dala na krátké podnikání. Ovšem bylo to krušné období sebezajišťování a tak jsem se z vlastní vůle nechala opět zaměstnat a to ve vydavatelství celorepublikových novin jako technická redaktorka a grafička zejména. Zde už jsem byla platnou a zkušenou členkou týmu a načerpala další zkušenosti. To byla éra žití v severních Čechách. Dnes už žiji čtvrtým měsícem v Praze a je ze mě opět tvor samostatně se živící, tedy i podnikající. Dělám grafiku (úspěšnost je stonásobně větší než při podnikání předešlém – to snad podotýkám jen pro skeptiky) a snažím se dále vzdělávat v našem oboru i v mnohem širším záběru. Tento obor bude vždy mým koníčkem i prací zároveň snad doživotně
2. Jakým způsobem se rodí grafické nápady na nové weby?
Nic není jednoduché a kvalitní design už vůbec ne. Z velké části čas, který věnuji danému designu, trávím „studiem“ podkladů dodaných od zákazníků, ale hlavně dlouhým zkoumáním daného tématu grafiky, střádáním dalších a dalších informací a případně doplňováním obrázků. Tvoří to velkou část při designování a je to velmi důležitá část, kdy se snažím „vžít“ do stylu zákazníka a co nejvíce se přiblížit idee toho kterého zadavatele. Snad se mi to zatím i daří. Až teprve poté následuje otevření Photoshopu, výběr barev a doujasnění si stylu jakým se bude grafika nadále ubírat. Mnohdy má zadavatel až neuvěřitelné požadavky a chce po nás i neproveditelné kousky hodné kouzelníka a o to bývá práce ještě zajímavější a přivádí člověka k dalším nápadům.
3. Na blogu Radka Hulána vydáváš velmi pěkný seriál o tom, jak se kreslí web. Mám pocit, že pár čtenářů nepochopilo cíl tohoto seriálu. Můžeš nám objasnit jeho účel a určení?
Ano, vidím že část čtenářů pochopila k čemu článek slouží, část to nepochopila. Článek není prezentací designu webu, není přehlídkou moderních či nemoderních prezentací. Tento článek slouží jen a čistě k DEMONSTRACI MOŽNOSTÍ PROGRAMU PHOTOSHOP, zatím objasňujeme efekty začátečníkům „snad“ užitečné a to jinou formou než prezentováním obrázků, které už dnes zná snad i ten můj králík Betyna :-). Vždyť už během samotného experimentování v tomto programu dojdeme v začátcích k mnoha možnostem, které nám program poskytuje a já chci čtenáře jen „popíchnout“ k prozkoumání všech tajných zákoutí profesionálního grafického programu.
Zda je či není konkrétně tento design (v článku prezentovaný) moderní či použitelný pro kodéra řešit v tomto článečku nebudu a ani nechci. Mám mnoho zkušeností a vím, jak vyjít vstříc zákazníkovi a koderovi zároveň. Všichni kdo v oboru děláme víme, že zákazníci jsou „různí“ a že ne vždy je pro ně obrázek ve stylu moderny (viz. wallpaper uvedený v diskusi k článku) úžasný, světový, moderní (představte si něco podobného použít na webové prezentaci např. o pejscích, nebo právě horské chaty ve stylu srubu). Naopak je mnoho lidí, kteří hledají web např. v klasice malovaný, příjemný, design podle některých snad hodný doby před pěti či více lety. Ano je to tak a lidé jsou různí.
4. Prozraď nám, jak se loví inspirace?
Otázka na tělo. Někdy se mi o novém návrhu i zdá. Vážně. Je to sice metoda mnou dosud zcela neprobádaná a neovladatelná, ale jako jedno z řešení, kde vzít inspiraci, nejgeniálnější :). Ovšem klasickým způsobem jak vytvořit nový design a kde vzít nápad je dívání se kolem sebe, pozorování světa, maličkostí. Stačí malinký podnět, trknutí, kudrlinka a prvotní nápad je na světě. V tom více praktickém způsobu tvorby občas pomůže sám případný zákazník, když například dodá inspirativní logo, které už design prakticky v mé hlavě samo vytvoří a nabádá ke kreativitě, tvaruje křivky, odstínuje barvy … Nebo si jen tak rozestavím prvky webu a prozkoumávám důkladně obor nebo směr, pro který má být web vytvořen a poté zkouším kombinovat. Některé téma designu je lehounké a krásně se tvoří, některé mi nedá spát i několik dlouhých dní.
5. Obligátní otázka na závěr. Máš pocit, že tento rozhovor měl smysl?
Všechno co dělám, co tvořím chci aby mělo smysl, proto jsem ti, Plaváčku, i na tyto otázečky ráda odpověděla. A tento rozhovor měl smysl už jen z toho pohledu, že jsem konečně dokázala promluvit do světa a projevit se. Má dušička samotáře a introverta má svátek
Jsem zákazníkem svého státu?
Včera se na mne telefonicky obrátil nový klient — že potřebuje web, takže mne prosí o ceník a základní nabídku. Protože jsem o žádné firmě s jím uvedeným názvem předtím neslyšel, usoudil jsem, že bych se po ní mohl podívat on-line. Sice k takovým účelům obvykle používám služeb serveru Justice.cz, ale pod vlivem čerstvého spotu Dana Dočekala jsem si řekl, že konečně zkusím prakticky použít služeb toho opěvovaného českého zázraku třetího tisíciletí – Portálu veřejné správy. Ten už je prý ve finálním provozu, takže mne určitě uspokojí…
Prvním problémem bylo intuitivní URL (který chytrák ho vymyslel?), ale to jsem nakonec vyštrachal v archivních spotech Danova weblogu. Automatický redirect na homepage? Ale budiž, člověk by měl být občas velkorysý.
Jsem tam! Co dál? Padne mi do očí rozcestník občan/podnikatel/cizinec. Cizinec nejsem (zatím), občan sice ano, ale má potřeba spadá spíš do podnikatelské činnosti. Volím tedy odpovídající odkaz. Na další stránce vybafne stejná ikona (ošklivě vyhlazená — inu, to bude těmi úsporami ve státní správě). Nadpis žádný a titulek stránky mne jen ujišťuje, že jsem opravdu stále na Portálu veřejné správy (dále PVS). Podle ikony a drobečkové navigace jsem tedy ochoten uvěřit, že jsem se dostal na správnou stránku.
Nastává čas hádanek — spousta modrého textu ve dvou sloupcích, kdepak se asi budou skrývat odkazy? Protože jsem přirozeně hravý tvor, přijímám nabídku hry a začnu zkoušet, který text je odkazem a kam (asi) vede? Vypnu si styly a prohlédnu si texty odkazů, jenže žádný z nich mne neuspokojil.
Na konci pravého sloupku jsem si všiml odkazu Sponzoři (informace o sponzorských odkazech). Schválně jsem se tam podíval, ale nikde jsem se nenašel. Bláhově jsem se totiž domníval, že tam budu uveden — stejně jako dalších deset milionů občanů, z jejichž daní je provoz tohoto státního webu tutově hrazen.
Protože nejspíš nejsem sám, kdo při snaze o použití PVS propadne lehké depresi, dospívám k názoru, že je mým právem (jako investora) na tento základní nedostatek upozornit. Jednoduchý úkol — najít kontaktní formulář (co kdybych třeba seděl v kavárně u cizího počítače?) nebo aspoň elektronickou adresu. Úkol jednoduchý, realizace nikoliv. Opět metodou pokus—omyl prozkoumávám piktogramy, jejichž význam může/nemusí být jasný. Jejich titulky mi to (kvůli chybnému kódování češtiny) rozhodně neusnadňují.
Nakonec volím odkaz s důvěrně známým piktogramem obálky. Chvíle napětí — otvírá se nové okno (to samo, já nic!) se zmateně seřazenými nadpisy Kontaktní údaje/Podpora uživatelů/Kontaktní údaje, bezplatným telefonním číslem a elektronickou adresou. Jsem uvědomělým občanem (a myslím to upřímně). Doba je zlá, rozpočet napnutý, takže nebudu zbytečně provolávat státní peníze (bezplatná neznamená, že to nikdo nemusí zaplatit) a rozhoduji se pro napsání e-mailu.
Sumíruji seznam nedostatků (neidentifikovatelné odkazy, nejasné piktogramy a jejich chybné popisky) a s důvěrou je odesílám na adresu helpdesk@portal.gov.cz („Snad vám budou mé postřehy užitečné.“). Dneska budu usínat s pocitem uspokojení, že i já jsem nepatrně přispěl k budování naší úžasné — byť narůžovělé — společnosti.
Přemýšlím, co s mým příspěvkem asi státní správa udělá? Jsa ovlivněn neobjektivními a šovinistickými reportážemi imperialistických komerčních médií, neočekávám reakci žádnou, případně řešení „přehazování horkých brambor“, tj. ujištění, že mé připomínky budou tlumočeny někomu (ale opravdu!) kompetentnímu.
Jak to dopadlo? Nebudu vás dlouho napínat — na mou zprávu orgánu státní správy další den odpověděla soukromá firma! Ano, přátelé, byl to náš všudypřítomný Český Telecom (za mých mladických let platilo „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, mimoděk jsem si na to vzpomněl).
Dokonce jsem se najednou změnil z občana na zákazníka Českého Telecomu:
"Vážený zákazníku Váš požadavek byl zaevidován pod číslem 10429793 a předán k řešení. Děkujeme za spolupráci.
S pozdravem
(…)
Český Telecom,a.s."
Možná si řeknete, že jsem blbec. A přesně tak jsem si v tu chvíli taky připadal… Velké oko (viz Lord of the Rings) mne tedy stále sleduje, ač jsem před ním utekl k Eurotelu — jednou nohou po neschopnosti nabídnout přijatelnou konektivitu a druhou nohou po úžasné PR-zprávě, že se postará o růst informatiky, pokud mu stát přiklepne lukrativní zakázky.
Každopádně to považuji za profesionálně i eticky nepřijatelné řešení, a proto při návštěvě veletrhu INVEX zavítám na stánek Ministerstva informatiky a požádám je o vysvětlení, proč se do přímé komunikace občana se státem míchá soukromá firma a činí ze mne svého zákazníka (bez mého souhlasu)?
(Každá pohádka má dobrý konec. Tahle aspoň trochu: odkazy se už alespoň zvýrazní při události onmouseover a i titulky obrázků jsou konečně česky.)
Prožil a sepsal Pavel Kout léta páně roku tohoto.
Poznámka od Plaváčka: Jistě jste si povšimli, že dnešní příspěvek nepochází z mé klávesnice, ale Pavel Kout mě požádal o zveřejnění své zajímavé zkušenosti, což jsem mu pochopitelně odmítnout nemohl. Ostatně tento příběh nutí k hlubšímu zamyšlení se nad základní otázkou české společnosti. Skutečně to myslíme upřímně?
Nelezte sem s JESPRPem!
Jenom krátce. Nevím jak vy, ale já občas juknu na výkřiky hi-fi sci-fi moderních webdesignerských trendů na CSSVault.com. Nakouknul jsem také dnes na poslední zveřejněný web a nestačil se divit. První průkopník zákazu vstupu na webové stránky s nevyhovujícím prohlížečem je tu. A v plné polní. Nablýskaný a elegantní a vydávaný za vzor. Nekompromisní jako neúplatný policista.
Zíral jsem jak Karel IV. na Orient Express, ale JESPRP (internet explorer neboli jediný správný prohlížeč) jsem v seznamu browserů, kterými je možno vstoupit na jistě peckový a oslnivý web, nenašel. Jako webdesigner jsem byl nadšen zásadovým přístupem tvůrce, jako návštěvník, který bez JESPRPu nedá ani ránu díky firemní politice jsem utřel tlamajzničku.
Ale co – jen tak na ně, na neposlušné a nepoučitelné uživatele, co si klidně brouzdají čím uznají za vhodné bez ohledu na následky a na nás- chudáky autory – neberou pražádný ohled. Metoda cukru a biče selhala, tož bratři webdesigneři – cukr vynecháme!
Jak nakreslit web
Svatí bojovníci za dodržování standardů pokračují bez oddychu ve svém tažení za očistu webové džungle a my, obyčejná dělnická cháska webdesignerského stavu, musíme prozatím řešit věci praktičtější a na hony vzdálené filozofickým úvahám na téma co je lepší nebo ještě lepší. Kupříkladu ošemetný problém, se kterým se potýká většina tvůrců, je základní otázka webdesignu a všeho a vůbec: „Jak bude nový web, na kterém dělám, vypadat“.
Dovolím si vás dnešním spotem upozornit na velmi zajímavý miniseriálek, který v dohledné době začne vycházet na blogu Radka Hulána a který shodou pozoruhodných okolností pochází z klávesnice roztomilé grafičky, jež je neméně pozoruhodnou shodou okolností platnou a spokojenou členkou mého tvůrčího týmu.
Postavení grafika ve webdesignerské firmě nebo týmu není ostatně vůbec tak jednoduché, jak vypadá na první zběžný pohled. Pochopitelně, jste-li jedinec, který je sám sobě obchodním manažerem, grafikem, kodérem, programátorem, webdesignerem, šéfem i daňovým poplatníkem, snadno se sám se sebou nějak dohodnete. I to bývá leckdy fuška. Těžko ale pochopíte nelehkou úlohu drobné děvenky, která dnes a denně musí řešit ožehavé dilema. Uspokojit zákazníka, který většinou požaduje velmi atraktivní až abstraktní vzhled své webové prezentace a zároveň nedonutit k slzám a zoufalství kodéra, jenž pod pláštíkem noci musí její výtvory zpřístupnit rozmlsaným a nedokonalým prohlížecím potvůrkám s JESPRPem v čele.
Vím o tom své a proto jsem rád, že seriálek, který vám ukáže, jak v programu zvaném Photoshop (obdařený pro mě nepochopitelnou houštinou a změtí porůznu vyskakujících nabídek) vykouzlit velmi přitažlivý vzhled budoucího webu, tvoří právě ona osůbka. Přitom se snaží, nutno podotknout, že se střídavými úspěchy, nedonutit kodéra či webdesignera ke spáchání profesního harakiri a emigraci k jiné formě obživy. Přesto je mým pravidelným denním chlebem krocení jejích rozevlátých uměleckých vášní a to i při vědomí své šikovnosti a faktu, že pomocí CSS lze vyrobit naprosto vše, po čem srdce klienta prahne. Věřím, že všem, kteří se potýkají s výše zmiňovaným programem přijde její pochopitelný a stručný návod vhod a odpustíte mi mírně reklamní vyznění dnešního spotu.
Čili, na blogu Radka Hulána očekávejte seriál, na webu grafičky Ivany Bednářové se můžete pokochat dosud zpracovanými projekty a na závěr se můžete potěšit pohledem na tvář fotošopí slečny v přiléhavém kostýmku, který ji nadělil karikaturista ze studia DALIart. Tak.
P.S.
Během mé návštěvy české metropole se v plné nahotě ukázaly zásadní rozdíly mezi způsobem života ve městě a na dědině. Zatímco my, moravané a bodří venkované, používáme desetilitrové plastové nádoby výhradně jako odkladiště a zdroj potravy pro hejno nenasytných kur (slepic), stejně rozměrný kyblík obyvateli velkoměsta poslouží jako bohatě zásobená a nikdy nevysychající špajzka (čili spižírna nebo také spíž) naplněná pozoruhodnými dobrotami. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
HTML nebo XHTML, toť otázka
Mezitímco se rozhořel lítý boj mezi zastánci a odpůrci XHTML a prozatím se zdá, že válka argumentů skončí nudnou plichtou, přičemž hlavní viník a třetí vzadu jménem JESPRP se tiše pochechtává, v krajině prajzské – mé domovině – řácky přituhlo a první ranní mrazíky mě jako každoročně zastihly v nedbalkách. Tedy bez dostupné škrabky na ojíněná skla mého kdysi luxusního bouráku. Inu, člověk je tvor nepoučitelný. Ale zároveň vynalézavý. Jako bezvadný prostředek na odstranění námrazy se překvapivě ukázala krabička od hudebního cédečka s extra hity božské skupiny ELO. Klasický důsledek neodbytné globalizace.
Za časů, kdy jsem ještě býval jura (a nebojím se říci až sexuální hřebeček) jsem jako správný nespokojený manžel vlastnil nejen kdysi milovanou choť, ale také fungl novou a atraktivní milenku. Nic neobvyklého. Na manželku bylo celkem spolehnutí, umouněného a nevyžehleného mě do světa nikdy nevypustila, její kuchařské umění se postupně zlepšovalo a také v choulostivých ložnicových situacích na ni bylo spolehnutí. Po čuni jsem nedostával příliš často a septik vyvážel jenom jednou ročně na sousedovo pole. Zkrátka rutina a tak trochu nuda, ovšem se zárukou dlouholeté funkčnosti a bezproblémového chodu. Alespoň v bohem zapomenutých končinách v podhradí blízké továrny na chemično.
Milenka nesoucí nezvyklé jméno Anděla, to byla jiná kapitola. K ní jsem postupem času vyrážel čím dál častěji a osvojoval si metody soužití, o kterých jsem do té doby lehce uzarděn pouze čítával v nesnadno dostupných tiskovinách. Fungovala spolehlivě v jakémkoliv zařízení připomínajícím hotel a to bez ohledu na jazykovou vybavenost personálu. Ani vybavení pokoje nemuselo být nadstandardní a bylo-li nejhůř, spokojila se i se studenou vodou. Zkrátka byla plně kompatibilní až na jednu drobnou poruchu. O vaření neměla ani potuchy, i když jednou zdráhavě připustila, že dvě kapitoly z kuchařky Lenky Kořínkové přečetla. Pokud ale vím, žádné další závěry z četby nevyvodila.
Dalo by se tak fungovat na věčné časy a někdy jinak, jenže osud náhle pohrozil svým všetečným prstíkem a dokopal mě k situaci, kdy jsem si musel vybrat. Manželka či milenka? Volba hodná Hamleta a jak skončil jistě všichni víte. Spolehlivé, mírně neskromné, funkční ale zastaralé. Nebo moderní, funkční, skromné a možná s nadějnou budoucností, ale nevařící? Vězte, že obojí vám poslouží stejně dobře, za předpokladu, že víte, jak s tím zacházet.
A to je oč tu běží.
Jak se rodí webdesigner
Dnešním příspěvkem hodlám potěšit všechny začínající webdesignery a názorně dokázat, že každý profesionál nějak začínal. A většinou stejným stylem, jakým tvoří svá první neumělá dílka dnešní borci oslnění možnostmi webových technologií. Stručně řečeno, zjistil jsem včera, že díky dobrodincům, kteří nabízejí webhosting zdarma, lze bez velké námahy nakouknout do velmi vzdálené digitální historie a potěšit se pohledem na patvor (nepovedený výtvor) spáchaný mou maličkostí tuším v Dreamweaveru verze tři někdy v roce 1998.
Takže, neváhejte, aktivujte myšátko a podívejte se na bezvadný geniální výtvor Plaváčkovy webdesignerské duše a ověřte si prakticky, že žádný učený z nebe nepadá. Bez výjimky.
Stránky stoprocentně nefungují ani v JESPRPu, ale ten kouzelný manuální pracovník se tak krásně pohybuje. Takže, nadějná webdesignerská omladino – nebojte se začít, nikdy není pozdě. Kromě případů, kdy je moc brzo.