Jak žije webdesigner
Jak už se všeobecně ví, usadil jsem se natrvalo v zapadlé prajzské dědině, čítající plus minus devět stovek bodrých prajzských domorodců. Projedou-li naší hlavní (a také jedinou) cestou víc než tři automobily za hodinu, pokládá se nastalá situace za dopravní kalamitu a všetečná majitelka jednoho z našich vesnických hostinců, které se kdovíproč přezdívá Krkovička, okamžitě alarmuje více než šestnáct kilometrů vzdálené oddělení dopravní policie.
Život zde plyne poměrně klidně bez větších stresů a jsem zde šťastný i přesto, že až po sedmi letech se mi dostalo vysvětlení zkratkové přezdívky, kterou se víska pyšní – ÚDéHá. Zpočátku jsem byl mírně nesvůj, ale pak jsem si povšiml, že místní obyvatelstvo, zejména mladšího věku, považuje tuto přezdívku za zásadní identifikaci a je na ní patřičně pyšné.
Metro sice nemáme, zato jsme byli díky štědrosti místní obecní pokladny obdařeni skutečnými lázněmi, jakými se může pochlubit až mnohem vzdálenější lázeňské sanatorium v Klimkovicích u Ostravy. Naše lázně nápadně připomínají nedávno vypuštěný a modravým cementem (používaným i k výstavbě atomových reaktorů) vybetonovaný septik, napájený proklatě studeným pramínkem kvalitní dobré vody.
Celá lázeňská procedura pak spočívá v tom, že místní zasloužilé občanky, zhusta vážící notně přes metrák, podkasají sukně a kolem vtipně vymyšleného a uprostřed bazénku umístěného nerez zábradlí pochodují dokolečka ledovou pramenitou vodou. Vypadají přitom jako hejno přerostlých plameňáků, shánějících obživu. Princip vodoléčby byl objeven prý už v devatenáctém století a má se za to, že tímto způsobem lze předcházet zákeřným civilizačním chorobám, jako je infarkt, kornatění tepen a alkoholismus. Alkoholismus sem patří především proto, že s tak promrzlými končetinami prostě nejste vstavu dopajdat ani těch stopadesát metrů do nejbližší nálevny a tak odsun vyléčených majitelek křečových žil zhusta zajišťují bizarními způsoby jejich mužské protějšky, vracející se tou dobou z osvěžující partičky mariáše. Kolečka, dvoukoláky, vlastní záda, Octavie s náhonem na čtyři kola, vše je povoleno.
Zeměpisné znalosti místního osazenstva nejsou příliš rozsáhlé, protože mě dodnes považují za Pražáka, přestože původně pocházím z Varů Karlových. Cokoliv je vzdálenější víc, než metropole prajzské Hlučín, je považováno za Prahu a já osobně jsem po několika strávených letech v tomto zapadákově ochoten dát místním za pravdu.
Opravdový šok jsem ale sousedům způsobil v okamžiku, kdy jsem byl svou družkou, která umí být velmi výřečná a velmi přesvědčivá, požádán o drobnou laskavost. Do jemných rukou, zvyklých na jemné hlazení klávesnice a citlivé laskání počítačové myši, byl mi zákeřně importován rýč s dřevěnou násadou a to prosím bez jakéhokoliv vhodného driveru. Marně jsem namítal, že můj operační systém a zmíněné nářadí jsme vzájemně nekompatibilní.
Na internetu jsem žádné ovladače nenalezl (Google ještě neexistoval) a tak toho památného deštivého podzimního dopoledne svolal soused bojovým pokřikem „Hé na Pražáka“ polovinu vesnice, aby na vlastní oči viděla, jak lázeňský švihák a seladon, intelektuál, živící se pro ně nepochopitelným způsobem, čvachtá v bahně v nadměrných gumácích a poctivě zaorává již nachystané kupky pravého slepičího hnoje. Druhá polovina obce, trávící příjemné dopoledne v hostinci, si posléze nechala celou událost podrobně vylíčit a možná až v tom okamžiku jsem se stal právoplatným členem zdejší netradiční komunity. Stálo mě to jedenáct kvalitních mozolů, bolavá záda a ještě týden poté jsem páchl jako notně jeté zapařené podkolenky. Pokud si vzpomínám, ten týden jsem byl ušetřen jinak pravidelné a povinné nedělní erotiky.
Zajímavým fenoménem, se kterým jsem se rozloučil hned po sametové revoluci, jsou pracovní soboty. Abych to upřesnil. Celých pět dní, ve dne i v noci, pracuje se na cizím, sice za notného brblání a nadávání na špatné časy, zato s pověstnou prajzskou pečlivostí. Zmíněná sobota pak slouží nikoliv k regeneraci sil, ale k veřejné demonstraci faktu, že hospodář se o svůj majetek poctivě stará a tak k pravidelným činnostem, dotvářející kolorit vesnického živobytí, patří řev elektrických cirkulárek a sekaček a místy až taneční pohyby občanek důchodového věku, třímajících mírně opelichané březové koště a zametající chodník i přilehlou část komunikace. Přilehlou část i přesto, že je obecní a městskými obyvateli tím pádem považována za cizí.
Musím přiznat, že ta přehlídka obstarožních obyvatelek oděná v nepadnoucích a Franze Josefa pamatujících teplákových soupravách (na podzim, či v zimě) nebo v nepadnoucích a také Franze Josefa pamatujících kraťasech (na jaře a v létě), vyrobených z tepláků dříve jmenovaných, je kouzelná a pokaždé potěší můj smysl pro absurdní krásno. Ovšem fakt, že se hospodyňka zcela nezištně a bez nároku na odměnu stará o cizí majetek, je hodný úcty a zaznamenání.
Zato neděle je dnem odpočinku, pohříchu ovšem nikoliv pro církev svatou a slepičí pronárod. Jediný den, kdy si těžce unavený webdesigner může odpočinout, je v časnou ranní hodinu narušen nehorázně hlasitým vyzváněním elektřinou poháněných zvonů v místním kostele a neméně hlasitým kvokáním předčasně probuzených slepičích komunit, kterých se nachází v dědině víc než běžných obyvatel.
Cesty do té doby spokojeně žijících členů společné domácnosti se v tu chvíli zásadně rozdělí. Zatímco ženská polovina s těžkým popadáním dechu a za pomoci různě tvarovaných a různobarevných holí šlape několik desítek metrů do kopce za Svatým slovem, mužská část obyvatelstva je u konce s dechem už na úpatí kopce a několik příjemných hodin stráví v místní putyce, což je možná jediný okamžik v jejich životě, kdy nejsou pod dohledem svých zákonitých manželek. Přestože to tak nevypadá, i oni jsou horlivými zastánci církve svaté. Výrok „Pane Bože, to je dobře, že jsem se alespoň na chvíli té své zbavil“ lze s přimhouřením oka také považovat za slovo boží.
ÚdéHá – údolí dutých hlav
Jak žije webdesigner. Druhá část.
Jak už jsem se zmínil, naše obec pyšnící se mimo jiné pravými a až v Polsku světoznámými lázněmi, může se pochlubit také poměrně výjimečným zařízením, kterému se říká prostě a jednoduše pstruží farma. Většina z nás si pod termínem farma představí rozlehlou pastvinu vybavenou stájemi a obývanou strakatým hovězím dobytkem, v zahraničí pak většinou s fialovými odstíny. Pstruží farma je však naprostým opakem a víc než co jiného připomíná miniaturní vltavskou kaskádu, složenou ze tří rybníčků různých velikostí obývaných sympatickými rybami také různých velikostí. Umístěna v hlubokém lese a vzdálena přibližně dva kilometry od místního hřbitova skýtá v letních měsících útočiště a ochranu před šíleným a chaotickým světem velkoměst a maloměst.
Pozorný návštěvník má tak jedinečnou šanci pozorovat rybí život ze zajímavé perspektivy. Od malého potěru čili čudel až po kapitální kousky, které připraveny na másle skýtají bezvadný kulinářský zážitek. Ostatně vyhledávaným místem se naše skromná pstruží farma stala právě proto, že její nedílnou součástí je venkovní restaurace obdařená výčepem a nepříliš rozměrnou kuchyňkou, kde vám na počkání vybraného rybího jedince s láskou a umem připraví přímo před vašimi zraky. V dolní, největší, nádrži pak posedávají dva znudění strážci a zcela zdarma vám zapůjčí rybářské načiní, takže si můžete bez obav chytit vlastního pstruha k pozdějšímu použití. Je ale fakt, že pravověrný rybář by nad tímto způsobem rybolovu ohrnul nos, protože místní pstruzi se přímo perou o to, aby vám vběhli na háček. Což může být po chvíli trochu nuda, na druhou stranu vám to ale dává skvělou možnost vybrat si ten nejlepší úlovek. A také darovat nešťastnému tvoru svobodu, čímž můžete prokázat, že máte srdce na pravém místě a zachovat se tak jako pravověrný ochránce přírody. Jenže většinou nakonec zvítězí vrozené zvířecí pudy a na zahradě pak, ve stínu přestárlé jabloně a na mírně rozvrzané houpací lavičce, v blízkosti podomácku sflikovaného grilovacího zařízení si ještě čerstvého pstruha dopřejete v kulinářské úpravě, která nejvíce potěší vaše chuťové buňky.
Zkrátka i přítomnost tohoto užitečného zařízení vlastněné sympatickým tlouštíkem je důvod, proč setrvávám na místě a neprahnu příliš po ruchu velkoměsta. Nedlouho po svém otevření se farma stala vyhledávaným místem a rájem všech cyklistů z širokého dalekého okolí. Otevřeno vždy v létě v sobotu a v neděli za každého počasí. Stálým návštěvníkům, stejně jako mně, obsluha přírodního výčepu zdarma a ochotně uloží oblíbený půllitr, protože, ruku na srdce, popíjet pivo z papírového kelímku je barbarství nejhoršího zrna, nehodné pravověrného Čecha. Nebo Prajzáka. To je fuk. Osmdesát korun českých za čerstvě upečenou rybu s chlebem a zeleninovou oblohou, zkonzumovanou ve stínu velebných lesních velikánů, také není příliš, i když místní obyvatelé neustále frflají, jak tu máme draho. Jenže Prajzáci, jako rodní bratři Skotů, jsou škudlilové a nadávají na drahotu vždy a všude. Je to takový neškodný prajzský národní sport, kterým jsem bohužel načichl také. I přesto, že jako správný lázeňský švihák a vymetač nočních podniků jsem nikdy na nějakou tu korunu nehleděl a karlovarští vyhazovači vesměs snědé pleti mě oslovovali Pán velkomožný. Jenže časy se mění a my s nimi.
Už minule jsem uvedl, že celý prajzský národ je národem pobožným a tak není divu, že i ta nejmenší dědina je vybavena nějakým tím kostelíkem, kam se chodí za duchovní útěchou, kterou v žádné reality show nenajdete. Každý takový kostel je přitom zasvěcen nějakému svatému, což jednou za rok přináší domorodcům jedinečnou možnost vyhodit si z kopýtka. Legálně a s laskavým svolením Církve svaté. Takové slavnosti, která se pořádá na oslavu nějakého svatořečeného, se říká odpust. Česky by se to dalo vyjádřit asi jako posvícení, ale přesný ekvivalent to není.
V našem případě je kostel zasvěcen Svatému Janu Křtiteli, což byl prorok údajně narozený v prvním století našeho letopočtu a jehož příchod prý předpověděl Archanděl Gabriel. No, možné to je. Faktem zůstává, že narození Jana Křtitele slaví církev vždy 24. června a to je také den, kdy se místní dorostenky i důchodkyně povrtají ve svém šatníku a připraví tak svým mužům nevídané překvapení, když s údivem zjistí, že pod neforemnými tepláky, které jak je rok dlouhý jejich životní družka nesundá z těla, se skrývá poměrně přitažlivá a sympatická kráska. Vesměs si toho všimnou i nepříliš sexuálně výbojní sousedé, ale na vesnici víc než kde jinde platí zásada, že co je v domě, není pro mě. Rozvod je tak velmi výjimečnou událostí navzdory všem statistikám. Ale to jen na okraj. Takové milé překvapení je pak pochopitelně nutné řádně zapít a prodiskutovat s ostatními, což také většina mužské populace neprodleně a s radostí učiní.
Že se bude něco dít, předznamenává několik dní před datem vypuknutí oslav příjezd světských (světští – tak se říkávalo potulným lidem od kolotočů) vybavených nezbytným řetízkovým kolotočem, střelnicemi s obligátními papírovými růžemi a občas i s létajícími labutěmi. Pro mě osobně premiérová účast na této slávě byla připomenutím starých zašlých časů, které pamatuji zjevně nejen já, ale i převážná část obsluhy pouťových atrakcí včetně již zmíněného řetízkového kolotoče. Taková milá připomínka mládí, kdy deset minut strávených na sedačce řetízkového zázraku byl úžasný zážitek, který asi poznamenal každého z nás, dříve narozeného. Odbočka bokem. Já, jako předčasně vyspělý jedinec, jsem více než po gravitačním zážitku toužil nahlédnout do podhradí impozantního výstřihu jedné ženské obsluhy pojízdné střelnice. Zřejmě v tom okamžiku se ze mě stal zarytý heterosexuál. Občas, když je mi smutno, přivřu oči a ten avantgardní zážitek si připomenu a napadne mě, kde asi ta přírodou nadměrně obdařená krasavice skončila.
Pivo teče proudem, uzené klobásky připravované na dřevěném uhlí žádoucně voní, místní hasiči vytáhnou cisternu vyrobenou dříve, než se většina z nich narodila a opatří ji fungl novým nátěrem, ty nejmenší ratolesti dovádějí kolem kolotočů a vůbec celá dědina jako jeden muž (či žena) zapomene na přízemní všední starosti a pořádnou opicí oslaví narození člověka, který je mimo jiné patronem a ochráncem hospodských a který, jak tvrdí historici, pokřtil samotného Ježíše Krista. Ale to už je jiná kapitola.
Pár fotografií (každá má asi 200 kb i o fous víc, to kvůli kvalitě a na upřesněnou):
