Setkání s velkým českým Mravencem
S přibývajícími roky zjišťuji, že pomalu, ale jistě senilním a dost možná také ztrácím kontakt s každodenní realitou. I přesto, že duchem se cítím stále jako sexem posedlý mladík. Jako nadšený fanda a velmi amatérský hudebník, který se proslavil svými veřejnými hudebními produkcemi zejména v okolí světoznámé obce Březová (fotka 190 kb) na Karlovarsku (ležící v kouzelném údolí říčky Teplé, kde jsem byl jako nemluvně a nekuřák v košíku nalezen) a jako nepřímý spoluzakladatel hudebního směru, kterému se dnes tamtéž říká hujerhop, jsem držel krok s populární muzikou tak zhruba do poloviny osmdesátých let. Hujerhop byl opatřen názvem díky tomu, že inspirátorem vzniku nové hudební odnože byl můj mladší brácha, přezdívaný tenkrát pro svůj vzhled a povahu docela trefně Hujer (viz vzácná fotografie). Princip muziky spočíval v neustálém opakování jednoho hudebního motivu, ovšem v průběhu hraní na geniální klávesy Casio různě šalamounsky obměňovaného. Často se tak stalo, že každý z osazenstva elegantní březovské hospůdky si v našem muzikantském díle našel svou oblíbenou písničku. Ve finále pak byli spokojeni jak vyznavači dechovky, tak příznivci techna. A to během jedné skladby. Ale to jsem odbočil.
Když někdo bičem mrsknul, vyjmenoval jsem členy všech slavných i méně známých kapel, třeba mých oblíbených Pink Floyd či Led Zeppelin. Muziku těchto (a nejen těchto) veteránů rocku lze právem považovat za klasiku. Co si ale mám myslet o kapele, která už tři týdny vévodí světové hitparádě, říká si BeePeeJeeBeePeeBoom nebo tak nějak a její hit se jmenuje Bang Beng Blong. Nebo sestava muzikantů se jménem Psý zvratki s undergroundovým popěvkem „Nešlo to“. Ani skákající „žaba“, vyhlížející jako kříženec mimozemšťana a neopeřeného „budlikula šišlavého“ mě neoslovila. Nemyslím si tedy nic. Kromě toho, že nejspíš nezvládám moderní dobu.
Možná ale, že nejsem sám. V září mě totiž poctil návštěvou druhý největší český Mravenec (hned po Ferdovi) Honza Bien. Nemusím asi představovat. Našel jsem ho vybaveného batohem s nezbytnými doplňky jako je zubní pasta, hřeben, tit-tac obsahující pouhé dvě kalorie a samozřejmě nezbytným ručníkem na roztomilém náměstí v malebných beskydských lázních Čeladná. Tam, podle svých slov, utekl před přetechnizovaným a šíleným světem, kterému nerozumí, aby se oddával snění při procházkách ve stínu majestátných lesních velikánů. Sám, beze svědků. A jak tvrdí, žádnému ze zdejších stromů nekafral do života. Docela mě překvapilo, že byl vybaven jenom a pouze digitálním fotoaparátem neurčité značky, který obrazové zážitky ukládal s obrovským hlomozem na děrné štítky. Přenosný počítač a touhu po světové internetové síti prý nechal doma. Tomu říkám odvaha.
Přestože nás dělí dost podstatný věkový rozdíl, který lze snadno charakterizovat tak, že být zamlada o fous sexuálně aktivnější, mohl mi Mravenec dnes říkat „Otče“, myslím, že zklamán z mého současného pohostinného domova neodjížděl. Fakt je, že pokecat si dnes, kdy televizím vévodí stupidní seriály a ještě stupidnější až blbější reality show, o zásadních otázkách bytí, vesmíru (a vůbec) s nastupující mladou generací lze snadno označit za výjimečný zážitek. Alespoň z mého pohledu. Vyřešili jsme tak kromě jiného záhadu Velké čínské zdi a problematiku stavby egyptských pyramid. Jenom české zdravotnictví se nám vymklo. Což se ale dalo čekat.
Proti nabídnutému Modrému Portugalu nevznesl jedinou námitku, králíka na smetaně s nezbytným moravským červeným zelím slupnul jak kdyby poslední dekádu nejedl a vypadal spokojeně i v okamžiku, kdy jsem mu ze své filmotéky nabídl jeden z nejlepších vizuálních a hudebních zážitků, který prý dosud neviděl. Ano, tušíte správně. Floydi a jejich Zeď byli vrcholem večera a fakt, že během produkce trvající bezmála dvě hodiny mladý Mravenec ani nepípl, mě utvrdil v tom, že ještě existuje naděje. Naděje, že se rodí lidé, kteří dokáží ocenit kvalitu i přesto, že z celého filmu nepochopili ani prd. Přestože byl opatřen českými titulky. Všechno chce zkrátka svůj čas.
Přiložená fotografie poskytuje důkaz, že Mravenec skutečně navštívil mou oblíbenou letní terasu a přestože samotný snímek není příliš povedený, protože má družka se odmítá učit zásady fotografické kompozice, dokládá, že prajzská pohostinnost je bezvadným zážitkem na celý život. Fešák v pozadí je Plaváček osobně.
Čili, bude-li někdo z vás, mých pravidelných čtenářů, mít chuť prožít nevšední víkend, jste zváni. Ale jenom v létě. V zimě tu chcípnul pes a sousedům i sedm králíků. Jeden se jmenoval Milouš. Ale nemohl za to.
Poznámka pod čarou
Moderní web v brzké době dozná podstatných změn včetně nové grafické podoby. I proto se zveřejňování českých webdesignerských skvostů trochu zadrhlo.
Ach, ti právníci
Podávám, jak jsem objevil na jednom z diskusních fór. Nebudu plýtvat slovy, jenom vyjádřím potěšení nad tím, že naši poslanci, kteří zřejmě díky každodennímu poletování v éteru (čímž získali potřebný nadhled), dokázali konečně schválit zásady pro tvorbu přístupného webu. Což je možná větší událost než Velká říjnová socialistická revoluce, která se odehrála v listopadu. Téměř sci-fi. Přitom pevně doufám, že dílko, které mám tu čest vám nyní představit, je posledním zástupcem již vymírajícího uměleckého směru. Dadaismus je asi ten správný termín. Hluboký veřejnoprávní underground. Snad už ta poslední vlaštovka vybavená křídly absolutního pohrdání uživatelem.
Dopřejte si vpravdě avantgardní zážitek a zkuste se dopracovat k nějaké zásadní informaci na tomto webovém sídle. Dá-li se prezentace, kterou jsem vám předložil v minulém spotu, považovat za recesi, tak z dnešního objevu mám velmi smíšený pocit.
Definici smíšeného pocitu přinesu v příštím příspěvku.
Rychlost načítání nepotcenujte!
Název spotu jsem si vypůjčil z jednoho webového projektu a přitom jsem na rozpacích, co si o něm mám myslet. Možná se jedná o bohapustou recesi ze strany nějakého filuty webdesignera, ale pokud ne, potěšte se kvalitou zpracování a spoustou stylistických perliček, které málokdy objevíte na jednom místě pohromadě.
Pokud se týká vlastních textů, většina je mi jich povědomá, tuším, že už jsem je někde četl, ale to je asi fuk. Jako pobavení k dobrému manažerskému kafi tento skvost poslouží a prosím, vyvarujte se uštěpačných a urážlivých výroků v komentářích.
Každý totiž nějak začínal a vězte, že tato firma „vznikala velmi postupným rázem“.
Jak žije webdesigner. Druhá část.
PR.S. Tahle zkratka znamená před napsáním a uvozuje fakt, který vám musím sdělit, než se případně začtete do mého blábolu. Za prvé – opět se netýká webdesignu a to z důvodů, které vám objasním, až k tomu nadejde vhodná doba. Za druhé – jedná se o druhou část dvoudílného příspěvku, který nakonec bude třídílný a který zlehka mapuje životní trampoty jednoho bezvýznamného webdesignera. Tentokrát jsem pro vás připravil i pár ilustračních fotografií, což mi budiž přičteno k dobru.
Jak už jsem se zmínil, naše obec pyšnící se mimo jiné pravými a až v Polsku světoznámými lázněmi, může se pochlubit také poměrně výjimečným zařízením, kterému se říká prostě a jednoduše pstruží farma. Většina z nás si pod termínem farma představí rozlehlou pastvinu vybavenou stájemi a obývanou strakatým hovězím dobytkem, v zahraničí pak většinou s fialovými odstíny. Pstruží farma je však naprostým opakem a víc než co jiného připomíná miniaturní vltavskou kaskádu, složenou ze tří rybníčků různých velikostí obývaných sympatickými rybami také různých velikostí. Umístěna v hlubokém lese a vzdálena přibližně dva kilometry od místního hřbitova skýtá v letních měsících útočiště a ochranu před šíleným a chaotickým světem velkoměst a maloměst.
Pozorný návštěvník má tak jedinečnou šanci pozorovat rybí život ze zajímavé perspektivy. Od malého potěru čili čudel až po kapitální kousky, které připraveny na másle skýtají bezvadný kulinářský zážitek. Ostatně vyhledávaným místem se naše skromná pstruží farma stala právě proto, že její nedílnou součástí je venkovní restaurace obdařená výčepem a nepříliš rozměrnou kuchyňkou, kde vám na počkání vybraného rybího jedince s láskou a umem připraví přímo před vašimi zraky. V dolní, největší, nádrži pak posedávají dva znudění strážci a zcela zdarma vám zapůjčí rybářské načiní, takže si můžete bez obav chytit vlastního pstruha k pozdějšímu použití. Je ale fakt, že pravověrný rybář by nad tímto způsobem rybolovu ohrnul nos, protože místní pstruzi se přímo perou o to, aby vám vběhli na háček. Což může být po chvíli trochu nuda, na druhou stranu vám to ale dává skvělou možnost vybrat si ten nejlepší úlovek. A také darovat nešťastnému tvoru svobodu, čímž můžete prokázat, že máte srdce na pravém místě a zachovat se tak jako pravověrný ochránce přírody. Jenže většinou nakonec zvítězí vrozené zvířecí pudy a na zahradě pak, ve stínu přestárlé jabloně a na mírně rozvrzané houpací lavičce, v blízkosti podomácku sflikovaného grilovacího zařízení si ještě čerstvého pstruha dopřejete v kulinářské úpravě, která nejvíce potěší vaše chuťové buňky.
Zkrátka i přítomnost tohoto užitečného zařízení vlastněné sympatickým tlouštíkem je důvod, proč setrvávám na místě a neprahnu příliš po ruchu velkoměsta. Nedlouho po svém otevření se farma stala vyhledávaným místem a rájem všech cyklistů z širokého dalekého okolí. Otevřeno vždy v létě v sobotu a v neděli za každého počasí. Stálým návštěvníkům, stejně jako mně, obsluha přírodního výčepu zdarma a ochotně uloží oblíbený půllitr, protože, ruku na srdce, popíjet pivo z papírového kelímku je barbarství nejhoršího zrna, nehodné pravověrného Čecha. Nebo Prajzáka. To je fuk. Osmdesát korun českých za čerstvě upečenou rybu s chlebem a zeleninovou oblohou, zkonzumovanou ve stínu velebných lesních velikánů, také není příliš, i když místní obyvatelé neustále frflají, jak tu máme draho. Jenže Prajzáci, jako rodní bratři Skotů, jsou škudlilové a nadávají na drahotu vždy a všude. Je to takový neškodný prajzský národní sport, kterým jsem bohužel načichl také. I přesto, že jako správný lázeňský švihák a vymetač nočních podniků jsem nikdy na nějakou tu korunu nehleděl a karlovarští vyhazovači vesměs snědé pleti mě oslovovali Pán velkomožný. Jenže časy se mění a my s nimi.
Už minule jsem uvedl, že celý prajzský národ je národem pobožným a tak není divu, že i ta nejmenší dědina je vybavena nějakým tím kostelíkem, kam se chodí za duchovní útěchou, kterou v žádné reality show nenajdete. Každý takový kostel je přitom zasvěcen nějakému svatému, což jednou za rok přináší domorodcům jedinečnou možnost vyhodit si z kopýtka. Legálně a s laskavým svolením Církve svaté. Takové slavnosti, která se pořádá na oslavu nějakého svatořečeného, se říká odpust. Česky by se to dalo vyjádřit asi jako posvícení, ale přesný ekvivalent to není.
V našem případě je kostel zasvěcen Svatému Janu Křtiteli, což byl prorok údajně narozený v prvním století našeho letopočtu a jehož příchod prý předpověděl Archanděl Gabriel. No, možné to je. Faktem zůstává, že narození Jana Křtitele slaví církev vždy 24. června a to je také den, kdy se místní dorostenky i důchodkyně povrtají ve svém šatníku a připraví tak svým mužům nevídané překvapení, když s údivem zjistí, že pod neforemnými tepláky, které jak je rok dlouhý jejich životní družka nesundá z těla, se skrývá poměrně přitažlivá a sympatická kráska. Vesměs si toho všimnou i nepříliš sexuálně výbojní sousedé, ale na vesnici víc než kde jinde platí zásada, že co je v domě, není pro mě. Rozvod je tak velmi výjimečnou událostí navzdory všem statistikám. Ale to jen na okraj. Takové milé překvapení je pak pochopitelně nutné řádně zapít a prodiskutovat s ostatními, což také většina mužské populace neprodleně a s radostí učiní.
Že se bude něco dít, předznamenává několik dní před datem vypuknutí oslav příjezd světských (světští – tak se říkávalo potulným lidem od kolotočů) vybavených nezbytným řetízkovým kolotočem, střelnicemi s obligátními papírovými růžemi a občas i s létajícími labutěmi. Pro mě osobně premiérová účast na této slávě byla připomenutím starých zašlých časů, které pamatuji zjevně nejen já, ale i převážná část obsluhy pouťových atrakcí včetně již zmíněného řetízkového kolotoče. Taková milá připomínka mládí, kdy deset minut strávených na sedačce řetízkového zázraku byl úžasný zážitek, který asi poznamenal každého z nás, dříve narozeného. Odbočka bokem. Já, jako předčasně vyspělý jedinec, jsem více než po gravitačním zážitku toužil nahlédnout do podhradí impozantního výstřihu jedné ženské obsluhy pojízdné střelnice. Zřejmě v tom okamžiku se ze mě stal zarytý heterosexuál. Občas, když je mi smutno, přivřu oči a ten avantgardní zážitek si připomenu a napadne mě, kde asi ta přírodou nadměrně obdařená krasavice skončila.
Pivo teče proudem, uzené klobásky připravované na dřevěném uhlí žádoucně voní, místní hasiči vytáhnou cisternu vyrobenou dříve, než se většina z nich narodila a opatří ji fungl novým nátěrem, ty nejmenší ratolesti dovádějí kolem kolotočů a vůbec celá dědina jako jeden muž (či žena) zapomene na přízemní všední starosti a pořádnou opicí oslaví narození člověka, který je mimo jiné patronem a ochráncem hospodských a který, jak tvrdí historici, pokřtil samotného Ježíše Krista. Ale to už je jiná kapitola.
Pár fotografií (každá má asi 200 kb i o fous víc, to kvůli kvalitě a na upřesněnou):
- vyhlášené místní lázně
- jak ty lázně fungují
- pstruží farma, líheň budoucího kulinářského zážitku
- místní kuchyňka pod širým nebem, bohužel zavřená
- posezení ve stínu vzrostlých stromů
- vylovte si svého oblíbeného pstruha
Příště:
- Jak je to s pískovnou aneb reálná politika v praxi a důvod, proč místní nemohou Pražákům přijít na jméno
Konec starých dobrých časů
Zatímco na české bloggerské scéně bez předchozího varování vypukla nelítostná a bezskrupulózní názorová válka s předem daným vítězem, ve které jsou všechny dostupné zbraně povoleny a z níž vyjde vítězně strana, která nemá tak docela pravdu, ale disponuje nekonečnou trpělivostí a neochvějným přesvědčením, že inteligenční kvocient pod hodnotou stopadesát je známkou závažné duševní poruchy, mě osobně upoutala jiná věc. Odborně a vznešeně se tomu říká výměna generací.
Mimochodem, při pročítání komentářů na mém oblíbeném blogu jsem se docela upřímně bavil a ve volných chvílích jsem osobně vymyslel několik geniálně urážlivých přívlastků, kterými můžete počastovat protivníka, když vám dojdou věcné argumenty a jež vám svobodně předávám k volnému užívání bez jakéhokoliv copyrightu. Soupeře můžete nazvat kupříkladu: „Ty nízkopenisový sociální analfabete“. Nebo: „Ty bigamistní Rathafáku (čti raťafáku)“. Či: „ Ty impotentní hmyzopruze“. A podobně. Kompletní seznam zašlu na vyžádání. Nikdy nevíte, kdy se vám může hodit.
Je asi v lidské přirozenosti považovat minulost za daleko lepší místo k životu, než nepřehlednou a chaosem prosáklou přítomnost. Sám rád vzpomínám na staré dobré časy, které ale v době, kdy jsem je prožíval, byly všechno možné, jenom ne dobré. Znáte to všichni. Když jsem se na maturitním stupínku potil a snažil se plynnou ruštinou převyprávět své zážitky z dovolené u moře, přestože nejdál jsem byl u Máchova jezera a byl jsem rád, že umím aspoň trochu česky, nebylo mi moc do zpěvu. A ejhle. S odstupem doby své propocené blábolení před maturitní komisí podávám jako nejveselejší zážitek svého života, přičemž si ho pamatuji slovo od slova, včetně všech chyb ve výslovnosti, kterých bylo přesně sedmsetosmdesátšest. Stejně jako slov celé maturitní práce. Všechno je zkrátka relativní.
Jenže přicházejí nové dobré časy, na něž ti, kteří je prožívají, budou také jednou vzpomínat jako na staré dobré časy. Tak jde život a protože internet je digitálním obrazem lidského ducha, ani on není výjimkou.
Že se svým veřejným životem skončil Pixy, víte všichni. Nedlouho nato nás opustil oblíbený Převážně neškodný Arthura Denta. Zuby nehty se drží Dušan Janovský a jeho weblog, ale pokud si pamatuji, i on propadl touze všeho zanechat a strávit zbytek života v zajetí prdeloidních krásek na půvabném krétském ostrově. Pokud se tam dostane stopem.
Krátce řečeno, na webu se stárne rychleji a třicetiletý blogger je považován nastupující mladou generací za digitální zombie, která má svá nejlepší léta za sebou a nemá už co sdělit. Leda poutavé zážitky ze života v podzemí. Jenže my, zombíci, jsme k internetu přišli v době, kdy většina těch mladých a dravých bloggerských dravců prděla do plínek a jedinou jejich starostí bylo naučit se nespolknout dudlík.
Čímž netvrdím, že se děje něco špatného. Naopak, už staré národy věděly, že nejlepší léčbou vleklé choroby je takzvané pouštění žilou, čímž se z těla odstranila špatná, zatuchlá a nic nepřinášející stará krev, aby byla nahrazena krví čerstvou. Abych vás tedy nenapínal, celý dnešní příspěvek je takovou přípravkou, předehrou a varováním, že i Plaváčkův blábolník jednou skončí a to tak, že s velkou pompou. Žádné postupné zahnívání nepovolím. A uvolněné místo obsadí noví, neotřelí a ambiciózní autoři, kterým není nic svaté. Nebráním se a souhlasím, ani mě nebylo nic svaté.
Nicméně cílem celého dnešního příspěvku bylo upozornit na dva mladé nadějné autory. Jeden z nich se rozjel s halasností a bouřliváctvím mládí vlastním a představovat ho asi nemusím. Mladík Dero (a jeho web) prozatím vypadá, že má před sebou sympatickou budoucnost, kterou mu přeji, pokud mu odhodlání vydrží. Jeho dílko věnující se typografii je osvěžující a velmi užitečné.
Druhý mladík mě ukecal, abych mu pomohl uplatnit se v řemesle, které si svobodně zvolil, a protože jsem jedinec, který žádnou pomoc neodmítne, souhlasil jsem. Možná se rodí další šikovný copywriter, tvor, jakého český internet nutně potřebuje a já se odhodlal dát mu šanci. Představí se sám a já mu jenom budu držet palce.
A smířím se s tím, že v úvodu zmíněná výměna generací právě započala. Pesimista by řekl, že vše jednou skončí na smetišti. Optimista ví, že smetiště je všechno kolem nás a nic horšího nás už nepotká. Amen.