Plaváčkův blábolník

Co nepřinesl rok 2005 českému webdesignu

Minulý rok jsem předpovídal zásadní událost, která potká české webdesignery a kterou jsem pro sebe nazval „Yuhůovo definitivní řešení patnáctisloupcového layoutu s dvanáctinásobným autem“, leč mé věštecké schopnosti zklamaly na celé čáře. Důvod, proč se tato velmi potřebná a užitečná věc nerealizovala, byl přitom vcelku snadno předvídatelný. Yuhů, tento tahoun růstu a vývoje tuzemského webdesignu, dal totiž přednost osmahlým a oplácaným kráskám vyskytujícím se v nesmírném množství na krétském ostrově. Protože jsem sám strávil pěkných patnáct dní tamtéž, vůbec se mu nedivím. Nehezky euklidovsky geometrické ostré hrany patnácti DIVů prostě nedokáží nahradit mužskou fantazii probouzející dvě až čtyři, v rytmu chůze svůdně se pohybující, obliny sympatických a usměvavých krétských bohyň krásy.

Ani titul Sibyla českého webdesignu jsem nakonec neměl komu udělit, pročež se mi honosný diplom vyvedený v duhových barvách povaluje už celých dvanáct měsíců v přítmí erotice zaslíbené ložnice. Ukázalo se tak, že vizionářů se vyskytuje pomálu, což má zřejmě na svědomí šílený a do katastrofy se řítící svět, kde je možné se, kromě jiného, provdat za delfína.

Tahle roztomilá reportáž naší nejoblíbenější televize, kterou jsem včera omylem shlédnul a která ukazovala šťastnou nevěstu, jež právě vstoupila ve svazek manželský s usměvavým zástupcem mořské říše, mi za prvé otevřela oči a za druhé byla příčinou mírné roztržky mezi mnou a mou jinak velkorysou přítelkyní. Po jejím shlédnutí totiž celý večer jako náměsíčná bloudila po našem rozlehlém bytě, uklízela mé porůznu poházené knihy, cédéčka, flash disky, svršky, slipy a ojeté ponožky a mumlala něco o „zlatých delfínech“ . Vím přitom pozitivně, že Adamsovu bezva knihu „Sbohem a dík za ryby“ nikdy ani neotevřela. Celý večer už pak za moc nestál a mé jinak často obletované a opěvované mužství zůstalo ležet ladem. Což je dalším důkazem, jakou sílu mají elektronická média a v tu chvíli, přiznávám upřímně, bych tu veselou a rozjuchanou nevěstu s chutí utopil.

Poslední den v roce bývá zaslíben povinnému veselí a účtování s právě uplynuvším rokem. Jako tvor, který je veselý a v pohodě celý rok, trochu nechápu princip kolektivního silvestrovského běsnění, ale každému, co jeho jest. K večeru uklidím boucháním rachejtlí zblblou a vystresovanou perskou kočku do bezpečného přítmí rozlehlé šatní skříně, otevřu si lahvinku vynikajícího francouzského vína, kterou vždy na začátku roku má družka umně uklidí, abych ji nevychlastal předčasně, a zamyslím se nad tím, co jsem za uplynulý rok dokázal a co bych příští rok dokázat chtěl. Dýmka a voňavý tabák je svědkem toho, že myšlení je jedna z nejnebezpečnějších lidských činností. Blbec takové starosti jako já nejspíš nemívá.

Letos jsem bohužel musel nejdřív odházet asi tři tuny sněhu, abych se k umně ukrytému vínu dostal, protože má přítelkyně správně neodhadla, co všechno příroda dokáže a ukryla láhev do bezpečného zákoutí sněhem zavaleného kurníku, správně předpokládajíc, že mezi chytrostí nepříliš vybavené slepice moc často nechodím. Vlastně vůbec. To jsem ale odbočil.

Až letos mě napadlo, že vlastně přesně nevím, kdo nebo co byl ten nešťastný Silvestr, který nás nutí chovat se jako parta rozjívených výrostků, chlastat, oblbovat nezletilé děvy, metat rachomejtle a vůbec vypadat jako banda nedospělých idiotů. Zlatý dobrý Google poradil a zodpověděl otázku promptně, ale rozluštění textu chtělo trochu fantazie a základních šifrologických znalostí. Ostatně posuďte sami. Takto poučen, rozhodl jsem se, že závěrem dnešního, trochu zmateného příspěvku, vám poradím, jak přežít příští rok v pohodě a bez zbytečných stresů a starostí, pramenících z faktu, že jste za:

a) chytří až geniální

b) milí a sympatičtí

c) krásní až k pomilování

d) bohatí až oči přecházejí

Dnes máte jedinečnou šanci, dát si předsevzetí, pokud tedy něco podobného každoročně děláte. Zkuste si pro změnu stanovit následující úkoly, které z vás udělají úplně jiného člověka. Slibte si, že budete příští rok za:

a) blbí až imbecilní

b) nepříjemní až na zabití

c) oškliví až si vás ani babka ze záchodků nevšimne

d) chudí jako kostelní myši

Uvidíte, že na rozdíl od nesplnitelných předsevzetí typu: “od zítřka nekouřím” , “v novém roce žádná další milenka” , “už nikdy nebudu volit komunisty” , “nebudu se přežírat jako Homer Simpson” nebo “budu se milovat se svou ženou pokaždé, kdy bude chtít” , se vám budou mnou navrhované změny plnit lehce a jednoduše. Půjde to samo, věřte mi.

Pokud máte pocit, že můj dnešní příspěvek nemá ani hlavu ani patu, máte možná pravdu. Ale zkuste si ho znovu přečíst poslední den roku příštího. Až splníte všechny čtyři body výše uvedeného předsevzetí. Až zjistíte, že s novým rokem se toho moc nezmění. Stále tu budou VyVolení, TESCO i hvězdná televize. Nezmění se nic, ani vy. Nejde to. Moc se to neví, ale lidé se rodí už hotoví. Jednou prostě jste a jednou nebudete. Nic složitého a tajuplného v tom nehledejte. Dobře to shrnul můj bráška, který jednou prohlásil: “Život je čuba a my jsme její nevlastní štěňata”. Co tím chtěl říct, ví Bůh a on.

A možná vy. kteří můj poslední letošní blábol čtete.

P.S. Vyluštění kvízu, kdože to vlastně roznáší vánoční dárky je prostější, než by se zdálo na první pohled. Není to ani Ježíšek, ani Santa Claus. Je to jiná, stejně éterická a neexistující bytost, která přivedla na můj blog stovky návštěvníků navíc a která si říká “Nahá Šárka Vaňková” . Ach jo.

Několik webdesignerských a jiných střípků

Přestože tvůrci i majitelé webových prezentací neustále brblají, že lidé jsou čím dál línější a odmítají konzumovat jejich sáhodlouhá pojednání, myslím, že stále ještě existuje dost velké procento Čtenářů. Velké písmeno volím záměrně, protože se jedná o výjimečnou skupinu bytostí, které jsou natolik náruživé, že z nedostatku jiného čtiva přelouskají i návody k použití k nejrůznějším výrobkům. Což mimochodem bývá docela zábavná literatura, tedy pokud máte smysl pro absurdno.

K literárním fanatikům se řadím i já a přestože času je stále citelný nedostatek, občas prostě musím vypadnout na turistickou cestu třeba ke vzdáleným galaxiím nebo se poučit, jak nejlépe ukrást banku či jak se stát nejslavnějším trosečníkem na Seychelách. Vyzkoušejte kvalitně zpracované internetové knihkupectví Eruditus.cz a určitě budete spokojeni. Ceny sympatické, dodávka do domu přímo blesková. Tolik první tip.

K druhé ukázce jenom dodám, že náš dvorní mistr malířský, který co dva roky zušlechťuje interiér mého obydlí a jehož heslem je výzva „Nebojte se barev“, má zřejmě na webu jednoho nadšeného obdivovatele. Ukázku zveřejňuji bez zbytečných okecávek a hodnocení a komentáře ponechávám na vás. Myslím, že webová prezentace Nákupního centra Chodov je klasickým důkazem rčení, že méně bývá někdy více. Nebo naopak?

Poslední dnešní webdesignerský střípek je určen čtenářům i Čtenářům, kterým není politika ukradená a rádi by zvěděli, proč je náš populární a sympatický premiér neustále mediálně otloukán a kdo za tím vším vlastně stojí. Ano, je to on, Karel Steigerwald, kromě jiného komentátor Mladé Fronty Dnes, který s nejmocnějším mužem vlasti české vede urputnou zákopovou válku. Pokud nekupujete noviny, zkuste občas zabrousit na jeho blog. Velmi často se při čtení jeho ostrých komentářů upřímně bavím.

Na závěr jeden tip pro všechny, kteří tak či onak koketovali s khaki barvou a strávili nějaký čas ve vojenské pakárně. K mým oblíbeným kouskům patří bezvadná humoristická sci-fi švédského autora Sama J. Lundwalla s názvem Nic pro hrdiny a Bernhard Dobyvatel. Právě o vánočních svátcích jsem ji oprášil a opět jsem se skvěle pobavil u dobrodružství obyčejného vojína Bernharda Rordina. Jedno mé malé skromné doporučení zní: alespoň jednou za týden vypněte tu, jak říká moje družka, hlučící kisňu (míněn počítač), zapomeňte na internet, na webdesign a dopřejte si nějaký kouzelný literární zážitek.

Možná zjistíte, že všechno už tu jednou bylo.

Pár vánočních doušek. Zdraví Chocholoušek.

Zatímco seriozní denní tisk řeší historicky zašmodrchaný problém, zda vánoční dárky roznáší Ježíšek či Santa Claus, my, internetem protřelí dobrodruzi, tušíme, že pravda je mnohem prozaičtější. Pro ty, kdo nevědí, může dát odpověď bezvadný server, věnovaný tomuto tradičnímu svátku s všeříkajícím názvem Vánoce.cz.

Jistě mi dáte za pravdu, že každoroční předvánoční shon může být velmi stresujícím zážitkem, především pro slabší povahy. Dny, které měly sloužit k zastavení se na pouti životem a k zamyšlení se nad velikostí Všehomíra, postupně přerostly v bezuzdné nákupní a konzumní šílenství. Nic proti, ale přesto se domnívám, že občasný výlet do hlubin vlastního nitra může přinést víc zážitků a poučení, než víkend strávený v nenasytně se rozpínajících tenatech hyper a mega marketů. Nepodlehnete-li nákupnímu pozlátku, můžete se při sklence dobrého červeného vína a za mihotavého svitu vonné svíce zamyslet nad základními otázkami života, které ve všedním shonu odsouváte do pozadí. Otázky typu „odkud kráčím“, „kam spěji“, „kam se sakra z lednice poděla nedopitá láhev pravého italského Cinzana“ či „dorazí Marťané dorazí příští rok k volbám v dostatečném počtu?“, vás mohou obohatit a nasměrovat správným směrem. Třeba k páchání dobrých skutků.

Konání dobra je vůbec bezva koníček. Nakonec zkuste si to sami. Obdarujte třeba náhodného bezdomovce novotou zářící tisícikorunou. Nasypte dostatek zobu hladovým sýkorkám. Dejte domov zatoulanému a zablešenému psisku nebo beznohé kočce. Překvapte svého správce daně a přiznejte do mrtě celý svůj roční výdělek. Dopřejte své zákonité choti nebo přítelkyni zážitek z večeře při svíčkách v té nejnoblesnější restauraci a vyznejte ji lásku po dvaceti letech soužití. S příjemným úsměvem darujte lakomému a nesympatickému sousedovi motorovou sekačku, kterou si od vás před rokem vypůjčil. Zkrátka, zachovejte se jako grand a člověk nad věcí. Neočekávejte ale vděk a díky, zaslouženou odměnou budiž vám mír v duši a pocit, že jste pro lepší svět udělali, co bylo ve vašich silách.

Před třemi roky jsem své družce místo drahého a zbytečného vysavače, se kterým bych nakonec stejně šmejdil po rozsáhlých prostorách rodinného domu sám, daroval příslib. Ne příslib manželství, i když i to mě napadlo. Ale vzpomínka na veselý rozvod je i po téměř dvaceti letech natolik živá, že do dalšího podobného dobrodružství zatím nespěchám. Daroval jsem jí příslib „chválícího dne“. Přiznávám, že myšlenka to byla trochu sobecká, protože jsem očekával, že recipročně dostanu i já příští rok pod stromeček příslib svého vlastního „chválícího dne“, leč nestalo se. Můj příslib stal se tak dobrým skutkem. Nebyl tedy odměněn chválou a uznáním, ale pouze faktem vlastní existence.

Jako každá geniální myšlenka i systém „chválícího dne“ stojí na jednoduchém základě. Pochvala je totiž hybným motorem každé lidské činnosti. Důkazem budiž touha začínajících tvůrců (abych nechodil daleko od webdesignu) nechat si zkritizovat svá, dosud novotou zářící a zdaleka ne dokonalá, webová dílka. Každá, byť mírná pochvala, prostě potěší. A tak každého nedělního rána povstanu z lože jako první, uvařím dobré, poctivé, turecké kafe, zbavím se třídenního strniště a poté probudím svou VyVolenou něžným polibkem a větou znějící: „Miláčku, tobě to dneska tak sluší. Nevím, co bych si počal, kdybych tě neměl“. Nebo něčím podobně sladkobolným. Rodinná pouta hadr.

Ostřílení literární borci pak mohou pochvalu podat ve verších. Třeba: „Když spatřím tvá ňadra pevná, ploché bříško, svůdná stehna, bouří se mi v těle hormon, a lituji, že nejsem Mormon.“ Nebo: „Tvá krása je dílo Boží, lepší nežli v Tescu zboží.“ A podobně, bezbřehá fantazie v tomto případě na škodu není. Pozor, důležité varování. Základem je neměnit pravidla hry a den, který jste určili jako „chválící“ jím musí být za každých okolností. Ve všední dny i na dovolené. Jakákoliv změna se vymstí a vede k všetečným otázkám typu: „Ty už mě nemáš rád?“, „Dneska jsi mi neřekl, že jsem krásná, že ty máš jinou? Přiznej se, mizero“, a podobně. Každou neděli vymýšlím básničku a mám vcelku šťastnou domácnost.

Zkuste se tedy zastavit a zamyslet se. Stejně jako já. Stejně jako můj bratr, který už téměř třicet let v předvánočním čase řeší záhadu, která se udála jednoho předpodzimního dne v amatérsky postaveném skleníku našich prarodičů. Ten den záhadně zmizela jedna, prý velmi vydařená, okurka. Náš děda, skvělý kriminalista a vášnivý počtář, měl totiž všechny plody, které dávala jeho zahrádka, do posledního angreštu spočítané. Jediné, co nezvládl, byl rybíz a na to jsme hřešili. Tenkrát obvinil mého brášku, který sotva rozum bral, že jí sprostě ukradl a v přítmí vzrostlé hrušně spořádal na posezení. Ale bráška to nebyl. Dodnes mi od něj každoročně z lázní Karlových chodí vánoční blahopřání s připsanou poznámkou: „Já tu okurku fakt neukradl“. A tak záhada zmizelé okurky přežívá a stejně jako není k dispozici důkaz existence mimozemských civilizací, nelze přesně najít pravdivou odpověď na záhadné zmizení nešťastné okurky. Ale nutí mého bráchu k zamyšlení se. Vždy v předvánočním čase. To je asi účel vánočních svátků. Zamyslet se, zpytovat své svědomí a případně najít v sobě dobro. Jakkoliv dobro a zlo jsou podivné a těžko zařaditelné kategorie. Ale pokud už něco dobrého najdete, darujte to ostatním. Bez nároku na odměnu. Bez velkých chvalozpěvů. Jen tak.

Zjistí-li ale někdo z vás, a možné to je, kam se ta zatracená nedomrlá a chlupatá okurka poděla, když v době činu byli na místě jenom dva lidé, já a můj bratr, a ani jeden z nás to nebyl, neříkejte to nikomu a už vůbec ne mému bráchovi. Fakt, že neví, ho možná drží při životě.

Užijte si vánoční svátky, nestyďte se být naměkko, i slzičku dojetí semtam ukápněte. A udělejte si pár „chválících dní“, pochvalte a potěšte všechny své blízké. Protože, dle mého soudu, dávat radost druhým je nejkrásnější dárek, který se dá nalézt. V Tescu ho ale nenajdete, nezapomeňte. Je uvnitř vás. Někdy hodně hluboko, ale je tam.

Šťastné a veselé vánoce. A nový rok? Ať je k vám milostiv.

Otázka na závěr. Kdo myslíte, že roznáší dárky? Ježíšek nebo Santa Claus? Vyluštění kvizu naleznete v mém prvním novoročním příspěvku, který jsem raději napsal už dnes.

S úctou

Plaváček v. k.

Syndrom vyhořelého paliva

Čas od času choroba zmíněná v titulku dnešního spotu asi postihne každého. Zdá se vám, že jste mrtví a neužiteční. Zbyteční. K ničemu. Pokud se vůbec ráno probudíte, máte za prvé pocit, že vás nějaký všetečný archeolog omylem exhumoval a za druhé, že exhumace zřejmě nedopadla nad očekávání dobře. Jasný důkaz posléze podá podlé zrcadlo, které to, co skutečně cítíte, ztvární v děsivě realistickém dvourozměrném obraze. Vím, o čem mluvím, a dámy prominou, vídávám tak po ránu nejen karikaturu sebe sama, ale kolikrát přemýšlím, jestli obličej vykukující mi za zády a kadeřící si vlasy, patří skutečně ženě, kterou jsem si před lety dobrovolně vybral na svou pouť životem. Stane-li se vám, vážení čtenáři, něco podobného, zásadně nevypouštějte z úst větu, která jednoho kalného podzimního rána vyklouzla z nevymáchané huby mě. „Dobré ráno paní, co děláte v mé koupelně?“, zeptal jsem se bezelstně a důsledkem byla týden trvající bezmasá a komunikační dieta.

Svého času, když jsem ještě nebyl virtuálně dostatečně známou osobností, byl jsem kromě vymetače nočních vykřičených podniků také nezaměstnaným. Nezaměstnanost je tak trochu schizofrenický stav, který by se dal charakterizovat slovy „dejte mi práci nebo se zblázním“. Čili přesný opak toho, co symbolizuje titulek dnešního příspěvku a který lze přeložit jako „proboha, nedávejte mi práci nebo se zblázním“. Chocholoušek ví své.

Mimochodem – povšimli jste si, s jakou rychlostí vznikají blogy zanícených nadšenců, aby záhy po několika příspěvcích zahynuly na úbytě? Rychlostí přímo pekelnou a ve vzácných chvílích volna si tyhle ostrůvky naděje končící beznadějí a nicotou rád pročítám. Parádním zástupcem těchto pomníčků je třeba Bloguje.cz (projekt nedávno také z důvodu vyhoření virtuálně zesnulého Arthura Denta).

Ostatně, když jsem před téměř dvěma roky spouštěl svůj Blábolník, byl jsem ostřílenými blogujícími borci varován slovy, kterým jsem příliš nerozuměl. Říkali mi: „Dobře rozvaž, do čeho lezeš. V okamžiku, kdy publikuješ první příspěvek, přestaneš být svým pánem. Staneš se rukojmím svých čtenářů a přejímáš za ně odpovědnost.“ Tenkrát jsem nechápal. Dnes už vím, co měl na mysli Saint Exupery v kouzelném a myšlenkovou hloubkou dodnes nepřekonaném dialogu Malého prince s dosud neochočenou liškou.

Čas je zrádná veličina, která neměří všem stejně. Kdysi dávno jsem četl jakési rádobyodborné pojednání, které mělo prostému lidu osvětlit tak abstraktní problém, jakým bezesporu je teorie relativity. Autor princip dilatace času osvětloval na existenci různých 13 sekund (před přijetím soustavy SI to znělo 13 vteřin, což mi přišlo libozvučnější, ale to je asi jedno). Tvrdil, a možná oprávněně, že něco jiného je 13 sekund strávených v náruči ženy rozlohy Sophie Lorenové a úplně něco jiného je stejných 13 sekund prožitých na zubařském křesle, navíc ovládaném nedoučeným medikem. Neznám tak dalece Sophii Lorenovou, ale i s obyčejnou českou dívkou zažijete za zmíněný časový úsek mnohem víc radosti, než se zubařem, kterého jsem měl tu čest poznat a jmenoval se MUDr. Karel Drtič CSc. Zkratka za jménem v překladu asi znamenala Co Se Ceníš? Ale nevím to jistě.

Počítám, že můj dnešní příspěvek do složitého digitálního světa informací vás profesně moc neobohatí (zatímco kniha, na níž mám tu čest se podílet, doufám ano), ale on také primárně není určen vám. Prostě jsem ve svém bezbřehém optimismu usoudil, že co je dobré pro nejmenovaného člověka, který se ocitnul na křižovatce osudu a stihá ho osudová rána za osudovou ranou, může být podnětným a užitečným i pro vás, kteří pravidelně a také se střídavými úspěchy mé bláboly čtete (na fakt, že se jedná o bláboly jsem ale alibisticky upozornil hned svým prvním příspěvkem, takže zásadní překvapení by se konat nemělo).

Rád bych tedy tímto nezvyklým spotem, který může snadno být i přáním všeho nejlepšího do nového roku 2006 (a také jím je), povzbudil všechny, kteří mají pocit, že:

• život stojí za prd
• život nestojí za prd, ale podezřele se mu podobá
• nemají čas ani na základní lidské potřeby a prd se jim vyhýbá
• mají čas na základní lidské potřeby, ale neví, co to je
• nevědí, co je prd

Za fekální šrapnel v předchozím odstavci se omlouvám, ale jsou okamžiky, kdy každý z nás musí sáhnout po jadrném slově, protože odstavec, vysvětlující složitě původ, smysl, určení a vzhled výsledku funkce trávící soustavy, by neměl ten správný účinek a zbytečně by rozmělnil mou ráznou odpověď, která je určena člověku, kterého si vážím a je mi líto, že se dostal do situace, o níž ví jenom on, jaká je. Tímto příspěvkem chtěl bych mu takto na dálku poskytnout transfúzi nové odhodlané krve do žil. A také návod k řešení.

Vězte tedy i vy, že postihne-li vás splín a neodbytné myšlenky, zahrnující pocit, že

• život stojí za prd, tak jste buď ten pravý okamžik slasti, kdy zplynovaný zbytek potravy opouští vaše tělo, nezažili, nebo netušíte, co je ta správná a dokonalá slast. Závěr: stojí-li tedy život za prd, je vlastně fajn a přináší úlevu.
• se život prdu podobá, přečtěte si odpověď o odrážku výše. Princip řešení je totožný.
• nemáte čas na základní lidské potřeby, jakými jsou kupříkladu láska, erotika, nákupy a VyVolení, je něco špatně. Doporučuji vyzkoušet řešení v bodě číslo jedna.
• nevíte, co jsou základní lidské potřeby. Pak vám pomůže podrobné prozkoumání principu látkové výměny. K dostání v každé knihovně, která vlastní oficiální učebnice lidské anatomie. Následuje řešení uvedené v bodu jedna.
• nevíte, co je prd, pak vám není pomoci. Ani odrážka číslo jedna vám nepomůže. Odpočívejte v pokoji.

P.S. K minulému spotu bych chtěl doplnit, že titul DVČi neznamená nic jiného, nežli Děd Vševěd Českého internetu a čestné jmenování jsem se po zralé úvaze rozhodl udělit Shamanovi za jeho dvojnásobné a vyčerpávající vysvětlení složitého technického termínu. Kopie pergamenového zázraku bude brzy k dispozici k prohlédnutí na mém Blábolníku.

Malá webdesignerská hádanka

Temné hlubiny českého internetu skrývají nejen bezednou díž plnou podnětných informací a poučení, ale také mnohá tajemství. Dozvědět se tak můžete ledaccos. Kupříkladu že tajuplně znějící termín pityriasis versicolor“ není skvěle vymyšlená tužka lidem obecným zvaná versatilka, nýbrž poměrně nepříjemná kožní choroba. Naštěstí léčitelná. Nebo že nepěkně znějící slovo “filcka“, dle statistik druhé nejhledanější slovo ve slovníku cizích slov, není pouze obtížným a otravným druhem vši, spokojeně si hovícím na místech, o nichž se ve slušné společnosti (kromě reality show) nemluví, ale také synonynum pro lehkou ženu a poběhlici, zkrátka nevěstku. Nebo webdesignerskými studii poměrně hojně využívaný terminus technicus „portfolio“ ve skutečnosti znamená „rozdělení investičních zdrojů s cílem snížení rizika, skladba cenných papírů“, což mi dost dobře s přehledem hotových děl webových tvůrců nejde dohromady. Ale budiž.

Jenže jindy užvaněné geniální vyhledávače ostudně selhaly při hledání významu zřejmě technického termínu, na který jsem náhodně narazil na webu jednoho malého webdesignerského studia a s nímž si mé vědomí ani podvědomí nevědělo rady. A protože jsem tím pádem s rozumem v koncích, přestože mám Seznam.cz a jak ví každé malé dítě, najdu tam, co neznám, rád bych požádal o radu velectěné čtenáře mého skromného Blábolníku.

Prvnímu, kdo logicky a pochopitelně vysvětlí v komentářích termín „rekradený disign“, osobně přidělím doživotní akademický titul DVČi., což bude stvrzeno písemným a předními osobnostmi českého internetu podepsaným barevným certifikátem.

Zmíněný titul je čestný a nepřenosný a neopravňuje jeho držitele k ničemu.

Přirozené SEO a optimalizační šamani

Mám kliku, že na rozdíl od své družky jsem kromě jiného vybaven vcelku kvalitním orientačním smyslem. Což neznamená nic jiného, než že trefím, kam potřebuji, hned na první pokus. Většinou si vystačím s podrobnou mapou a zdravou důvěrou v moudrost starého přísloví, které hlásá, že všechny cesty vedou do Říma. Dálkové společné cesty s mou partnerkou jsou ovšem dost často poměrně stresujícím zážitkem. Zatímco já ve své schopnosti pevně věřím a vím, že vždy dorazím do cílového místa, má partnerka mívá své pochybnosti, které hlasitě dává najevo u každé problematické křižovatky.

Rozkošné zážitky pak představují okamžiky, kdy takříkajíc zakufruju (což není věc nijak neobvyklá a stává se i ostříleným profesionálům) a právě v tom okamžiku dojde k situaci, kdy se naplno projeví zásadní rozdíly mezi mužským a ženským chápáním světa. Zatímco muž moudře a zcela logicky zastaví, vybalí mapu a po jejím důkladném prostudování se sebevědomým výrazem ve tváři vyrazí cestičkami, o kterých kolikrát ani místní obyvatelé nemají tušení, žena naprosto nelogicky začne propadat panice (neznaje vlídný nápis „Nepropadejte panice“ na nejznámější knize v celém vesmíru), rozhlížet se po kolemjdoucích osobách a tipovat, která z nich by nás nejlépe nasměrovala žádaným směrem. Samozřejmě v tu chvíli vstoupí do vašeho života zákon schválnosti, který vám buď pošle do cesty člověka, který je na stejném místě jako vy také omylem, případně nevládne českým jazykem a nebo vás docela obyčejně pošle úplně opačným směrem.

Celý problém navíc komplikuje fakt, že do jednoho místa můžete dorazit několika různými cestami a potkáte-li deset ochotných domorodců, je pravděpodobné, že váš pošlou deseti různými směry. Navíc je zajímavé, že má družka, jinak inteligentní tvor vybavený maturitou, více důvěřuje naprosto neznámým lidem, než chlapovi, se kterým žije už patnáct let ve společné domácnosti. Zpočátku mě to frustrovalo a otřásalo mou nikterak velkou sebedůvěrou, ale časem jsem si zvyknul a jednou provždy se cestovním problémům vyhnul šalamounským řešením. Prostě na delší cesty volím leteckou přepravu a věřím, že kapitán letadla ví, co činí. Ostatně, deset kilometrů nad zemí se moc kolemjdoucích, kteří vás mohou zmást, nepotuluje. Odborně se zmíněnému říká přenos odpovědnosti.

Každý vyhledávač je při troše fantazie obdobou velmi ochotného domorodce, rád vám poradí i ukáže cestu, ale velmi často vás pošle úplně jinam, než jste zamýšleli. Důvody mohou být v zásadě tři – buď jste položili nesprávný dotaz, pak je chyba u vás, nebo jste naopak cíl své cesty formulovali naprosto přesně, ale škodolibý rádce vás pošle opačným směrem, čistě jenom proto, aby si dokázal, jaký je filuta a čtverák. Ostatně, po publikování jednoho příspěvku o mém životě na prajzské jsem zjistil, že několik nešťastníků dorazilo z vyhledávače na můj skromný Blábolník (věnující se převážně webdesignu) na slovní spojení „alkoholismus a křečové žíly“. Mám velkou fantazii a soucit s trpícími, proto mi jich bylo líto a příště se pokusím toto závažné téma pojmout nějak šířeji.

Ale vraťme se k tématu příspěvku (chcete-li glosy). Třetím důvodem, proč jste nedorazili na správné místo může být skutečnost, že se na úpravě s dotazem nesouvisejících stránek, kam vás vyhledávač vyplivl, podílel takzvaný optimalizační šaman. Nejsem žádný odborník na SEO a budu první, kdo to přizná. Věřím ale v přirozenou logiku věcí a jako zapřísáhlý ateista nevěřím na duchy, magii a pověry. Optimalizační šamani prokazují medvědí službu jinak sympatické disciplíně zvané SEO. Požádáte-li je o radu, tváří se tajemně a zasmušile. Podezírám je, že jsou vlastníky různých chřastítek a posvátných předmětů, kterými za mihotavého blikání vonných svíček a za pomoci záhadných kouzelných formulek poradí nešťastnému zákazníkovi, jakže nejlépe obelstít vyhledávač (právě obelstit je činnost, které je nutné se zdaleka vyhnout. Trest za nekalé praktiky většinou následuje a také platí, že vyhledávací mlýny melou možná pomalu, ale jistě). Snaží se za leckdy nemravný honorář zneužít poměrně exaktní disciplínu především ke svému vlastnímu obohacení. Možná jsem zbytečně tvrdý, ale stačí se porozhlédnout, kolik takových šamanů nabízí své služby a za jakou cenu.

Má rada všem, kteří koketují s webdesignem (a tím pádem i SEO, protože jedno bez druhého nefunguje) zní jednoduše. Vyhněte se šamanům, spolehněte se na zdravý rozum a dodržujte pár ověřených a jednoduchých zásad. Při tvorbě kódu myslete na to, že vyhledávač není mimozemšťan, nýbrž obyčejný počítačový program vymyšlený obyčejnými lidmi určený pro obyčejné lidi. Předložte mu totéž, co chcete předložit svým návštěvníkům a věřte, že i vyhledávač bude spokojen.

Použijte tedy přirozené SEO:

• zkuste se obejít bez tabulek a kód stránky logicky a přehledně strukturovat
• nepoužívejte javascriptovou nebo flashovou navigaci, vesměs je zbytečná a kontraproduktivní, protože málokterý vyhledávač se jimi prokouše a odhalí tak všechna zákoutí vašeho webu
• sjednoťte trojici titulek stránky, nadpis stránky a URL stránky
• napište smysluplné a čtivé texty obsahující slovní spojení, o kterém se domníváte, že ho lidé budou hledat
• nehoňte se zbytečnými a s tématem nesouvicejícími slovními spojeními za návštěvností za každou cenu (k čemu je nahá Šárka Vaňková na blogu o webdesignu? Odpovím za vás. Na prd.)
• zajistěte si dostatek zpětných odkazů (pro začátek postačí renomované české vyhledávače) a nepodceňujte sílu patičky hotového webu, kam se můžete, pokud klient povolí, jako webdesigner podepsat i s odkazem na své stránky
• a pak se smiřte s tím, že všichni nemohou být na první pozici ve výsledcích vyhledávání

Uvedených pár kroků a nic víc jsem učinil já, amatér v SEO, ale po několika měsících se výsledek dostavil sám od sebe. Tedy žádná magie, ale kousek poctivé práce určené především a v první řadě návštěvníkům mého webu. Fakt, že dobrou práci i bez použití šamanských technik ocení také vyhledávač, je tímto nade vší pochybnost prokázán.

Douška závěrem. Za tento nic nového nepřinášející příspěvek, sloužící pouze k tomu, abych se pochlubil prvním místem ve vyhledávání, může šikovný copywriter Václav Štrupl alias Nitro. Veškeré kritické připomínky proto prosím adresujte jemu, já ho varoval předem, že je zbytečné, abych psal o disciplíně, které vůbec, ale vůbec nerozumím. Děkuji za pochopení.