Polobritou proti své vůli
Cestování vlakem může být velmi inspirujícím zážitkem, zvlášť pro člověka, který poslední cestu železnicí absolvoval někdy hluboko v sedmdesátých letech. Cestoval jsem často a rád, především proto, že jsem byl hrdým majitelem takřečené režijní průkazky. Kouzelná knížečka umožňovala jejímu nositeli bezplatné cestování po husté síti železnic napříč celou republikou. Sedával jsem v kupé v blízkosti zasouvacích dveří a odchytával útržky. Útržky dávno zapomenutých hovorů. Slova pohozená do časoprostoru, chvíli se vznášející chodbičkou vozu druhé třídy, vytržená ze svého kontextu a předem odsouzená k zapomnění. Jsem lovec útržků.
Možná to znáte z vlastní zkušenosti. Kráčíte po ulici a míjíte lidi zabrané do rozhovoru. Milosrdný vánek k vašemu sluchu donese jenom část konverzace a vy s údivem zjišťujete, že opuštěná slova složená do nedokonalých vět dávají najednou úplně jiný smysl. „Rozumíš, prsa neměla moc velký. Normálně pětky…“, sdělovala oslnivá blondýnka své spolujdoucí právě v okamžiku, kdy jsem je míjel. To vás donutí k zamyšlení.
Jeden z nejlepších úlovků se mi povedl v sobotu cestou ze zajímavé přednášky, kde jsem prý víc jak půl hodiny plynně hovořil. Nevím, možné to je. Milosrdné podvědomí provedlo reset a probral jsem se až ve vlaku s hrdým názvem Intercity Jan Perner. Seděl jsem v kuřáckém kupé a společnost mi kromě usměvavé, ale málomluvné dívenky odkudsi z Bohumína, dělali také dva opravdičtí slovenští dřevorubci, jejichž rozhovor více než co jiného připomínal dialog dvou namol opilých gynekologů.
V chodbičce vagonu na nejistých nohách a s nezbytným lahvovým pivem v ruce povlával bezejmenný mladík, který udiveně volal naproti do neosvětleného kupé: „Jak můžeš tu knihu číst potmě?“. Zdušena vzdáleností ozvala se ze setmělé místnosti lakonická odpověď: „Klidně, ty vole, já už to jednou četl“. Útržek.
Stát se celebritou (neboli celoubritou), je dnes vcelku snadné. Úspěch je na dosah, moc umu nepotřebujete. Stačí stát se kuchařem, být příslušníkem čtyřprocentní menšiny a v přímém televizním přenosu pořvávat, že jste také jenom člověk. Přijde doba, kdy tento útržek doletí do vzdálené galaxie a definitivně přesvědčí dosud pochybující inteligentní bytosti, že nemá smysl vláčet se miliony světelných let na návštěvu k civilizaci, která musí tímto způsobem ostatní přesvědčovat o svém lidství.
Nechci být celebritou. Jsem polobritou, a to ještě omylem, jenom díky šéfredaktorovi Intervalu, který mě, málomluvného prajzského jezevce, vrhnul do víru dění a postavil před neznámé a pochybující publikum. Vrazil mi do ruky obstarožní mikrofon a se slovy „musíš ho polykat“ mě vyslal vstříc neurotickému zážitku. Nejsem mluvka, což může dosvědčit má přítelkyně, která si v minulém roce vedla takovou malou týdenní statistiku, během níž zjistila, že v průběhu sedmi dní jsem pronesl celkem jednadvacet holých vět, z nichž celé čtyři pětiny se tak či onak týkaly potravy.
Přesto ale věřím, že celá konference smysl měla a náš drobný třípřednáškový příspěvek byl k něčemu dobrý.
I proto, že století formulářů hned tak neskončí.
Děsná kosa, přesto je tu, březen měsíc internetu
Moje přitelkyně docela oprávněně a občas také veřejně tvrdí, že jsem nemožný nemluva a podivný samotář a když mě chce naštvat, nazve mě dokonce plachým introvertem. Znalost cizích slov není mojí parketou. Možná má kus pravdy a já si musím sebekriticky přiznat, že na uvedené definici něco bude. Ostatně, své družce jsem vykal ještě po třetím vzájemném erotickém zážitku a tak zatímco naše těla si po večerech bez ostychu tykala, má duše byla pořád celá nesvá. Možná za to může mírný věkový rozdíl a moje vrozená slušnost, nevím.
Proto mě samotného překvapilo, když mě Vilém Málek dílem telefonicky, dílem emailem a také pomocí geniálního programu ICQ přemlouval, abych vystoupil veřejně a pronesl několik moudrých slov k tématu „použitelné a přístupné webové formuláře“. Jedno se šéfredaktorovi Intervalu.cz upřít nedá. Umí být velmi výřečný a jeho přesvědčovacím schopnostem a nezpochybnitelným argumentům nepodlehne jenom velmi silná osobnost.
Jsem evidentně slaboch, takže pokud se budete v sobotu 11. března nacházet někde poblíž naší metropole a nuda vás bude doprovázet, přijďte se podívat do Kongresového centra, jak se, řečeno slovy Jana Wericha, hodlám zcela dobrovolně a sám historicky znemožnit.
Aleluja.
Krádež nebo inspirace? Aktualizováno.
Čas od času se najde filuta, který usoudí, že je naprosto zbytečné vymýšlet něco, co už jiní před ním vymysleli. Je to logické, protože jak je všeobecně známo, základní hybnou silou vývoje lidstva je vlastnost zvaná lenost. Lenoši se poznají poměrně snadno. Jsou to ti, kteří vysláni do sklepa pro čtyři kýble nových brambor odmítají šlapat tři patra nadvakrát, a tak raději vymyslí systém, jak na útlá bedra naložit kompletní bramborovou dodávku. Jinak řečeno, raději se strhají, než aby procházku po schodech absolvovali dvakrát.
Do jmenované kategorie zřejmě patřil tvůrce webové prezentace Hotelu Jiřičná, který zvolil poměrně fikaný způsob, jak prokázat úctu svému webdesignerskému vzoru a celý web prostě zkopíroval.
Je přitom zajímavé, že původní stránky Pensionu Svatý Florian, které jsem tvořil v šerém webdesignerském dávnověku, určitě nepatří k mým nejzdařilejším a v nejbližší době doznají kompletního redesignu. Říci, že oba weby jakoby si z oka vypadly, přesně nevystihuje skutečný dojem.
No řekněte, není to bezva, mít takového šikovného fanouška?
Aktualizováno
Autor webu se mi ozval, omluvil se, uznal svou chybu a svůj prohřešek proti dobrým mravům napravil. Umění uznat své pochybení začíná být v české kotlině dost vzácné koření (postačí občas nakouknut do naší politiky), proto si jeho reakce a rychlé nápravy vážím a nechovám k němu žádnou zášť.
Člověk zkrátka občas šlápne vedle. A takhle veřejně mu přeji hodně úspěchů v další tvorbě a věřím, že příště, ať už vědomky či nevědomky, nepřekročí hranice inspirace.
Konec Blábolníku v Čechách
Měnit vzhled je zřejmě nová móda, která cloumá českým internetem. Nedosti na tom, že v pravidelných čtrnáctidenních intervalech potkávám doma zcela jinou ženu, než kterou jsem byl po své zralé úvaze dobrovolně sbalen v karlovarském zakouřeném šantánu jménem Olympia. K večeru žena vamp, po ránu kolem kávovaru těžce se ploužící bytost, jejíž jedinou starostí je pomocí zázračných kosmetických lektvarů zapůsobit na okolí dojmem živého tvora. Má družka nepatří k těm, kteří hází flintu do žita a také nepatří k scifistickým fanouškům. Proto mě dost překvapilo, když jsem jí jednoho jitra zastihl v koupelně při hygieně dutiny ústní mezi pravidelnými tahy zubního kartáčku mumlat nezřetelná slova „zombie, zombie“. Přičemž vím, že horory z celé své duše nenávidí. Zrcadlo je asi ďáblův vynález. Naštěstí moderní věda dává ženám dostatek možností si hlavu nějakým tím obličejem vybavit. Pokud má alespoň trochu uměleckého talentu. Fakt ale je, že s přibývajícím věkem se doba nutná k zajištění přeměny z člověka v žádoucí ženu až nepatřičně prodlužuje.
Bohužel, vyhlášení soutěže o nejlepší vzhled, jako to udělal Radek Hulán nebo Jakub Vrána, v mém případě nic neřeší. Navíc, já jsem se vzhledem své družky maximálně spokojen. Jedinou změnou, která mě potkala, je četnost mých obdivných výkřiků, jak je dnes krásná. Před deseti lety se stačilo letmo se zmínit jednou za měsíc. Dnes je nutná pravidelná půlhodinová podvečerní debata, kdy se šarmem sobě vlastním chválím každou vrásku, která se nečekaně objeví s tím, že vrásky nejsou známkou stárnutí, ale důkazem přicházející moudrosti. A moudrost může sama o sobě být krásná. Občas se objevivší šedivý vlas zakrýváme acetonovou barvou a lehce se rozjíždějící hýždě, znavené sezením na šéfovské židli, shledávám čím dál tím přitažlivějšími. Ostatně, mám velké a občas nudící se ruce.
Ty se ovšem přestaly nudit v okamžiku, kdy jsem netuše nic zlého souhlasil s tím, že ve spolupráci s na slovo vzatým Mravencem Janem Bienem dokončíme knihu o CSS, která měla být pokračováním úspěšného prvního dílu od Petra Staníčka a jejímž cílem mělo být přinést především praktické postupy a ukázky, jak s minimálním úsilím zvládnout mnohá tajemství kaskádových stylů. V nejbližší době půjde do tisku a já doufám a věřím, že Pixymu nezkazíme pověst a že pro všechny, kteří se tak či onak živí webdesignem, bude přínosem a ukáže jim cestu, jak tvořit moderní a přístupné weby.
Berte, prosím, tento příspěvek, kromě jiného, jako poděkování:
Petru Staníčkovi alias Pixymu, který má lví podíl na tom, že kniha nakonec spatří světlo světa
Janu Bienovi, který zvládl připravit praktickou část celého díla, přestože prožíval jedno z těžších období svého života
Jaroslavu Polakovičovi, jenž ochotně a rád pomohl s dokončením několika zásadních kapitol
Šuškalo se, že každý, kdo začne pracovat na této prokleté knize, uzavře svůj blog a skončí s virtuálním životem. Můj dnešní příspěvek je důkazem, že kletba byla zlomena a nadpis spotu měl jediný účel.
Vyhlásit malou webdesignerskou soutěž o nový vzhled Blábolníku. Dávám tímto šanci zavedeným i začínajícím webdesignerům. Máte-li nápad, jak učinit z mého weblogového místa lepší místo k životu, neváhejte, bafněte grafický program a zkuste si jenom tak, pro radost, něco nakreslit.
Nejlepší návrh bude realizován a honorován částkou převyšující průměrnou cenu plzeňského piva na Staroměstském náměstí.