Kradu, kradeš, krademe
Dříve, než se můj rodný bráška, zvaný Johnny Ranvej, stal legendou na poli dálkové autobusové dopravy, kdy díky nedostatečnému orientačnímu smyslu jako jediný profesionální řidič v historii dokázal s nákladem rusky mluvících turistů zaparkovat na přistávací dráze číslo 27 ruzyňského letiště, fungoval také jako obávaná a nekalými živly respektovaná ruka zákona. Byl totiž policajt. Nebyl ovšem obyčejnou kancelářskou krysou, zalezlou kdesi v bezpečném přítmí neútulné vachcimry a řešící nudné a stále stejné případy nepoctivých a penězchtivých účetních. Byl mužem na svém místě, který po vzoru texaských rangerů stál v první linii a bránil poctivé a bezbranné občany před všehoschopnou zlodějskou cháskou. Řečeno policajtskou hantýrkou – šlapal chodník. Během své patnáctileté praxe zapsal se do análů kriminalistického řemesla a na jeho výstřední kousky při obraně spravedlnosti dodnes jeho bývalí spolupracovníci vzpomínají se slzou v oku. Především pak státní zástupci. Do dějin karlovarské kriminálky se tučným písmem zapsaly dva případy, které díky senzacechtivým médiím obdržely název „Faustova procházka“ a „Akce Poletucha“. O co šlo?
V prvním případě se jednalo o nehorázné znesvěcení památky císaře Karla IV a zavlečení nejstaršího řemesla na posvátnou půdu promenády karlovarské Mlýnské kolonády a nedalekého světoznámého parkoviště u Grandhotelu Pupp. Děvy volných mravů ihned po revoluci zavětřily a spatřily svou příležitost, jak si snadno zajistit solidní sociální standard a s drzostí sobě vlastní jaly se obtěžovat dýchavičné důchodce, kteří už před dvaceti lety zapomněli, k čemu všemu může jejich hrdá mužská pýcha sloužit. Protože doba přála lidským právům, bylo těžké, ba nemožné, spoře oděné ženy převážně snědého charakteru z lázeňského prostoru vytlačit. Vtom přišel Johnnyho zákon.
Hluboko v lázeňských lesích, skryta zrakům obyčejné veřejnosti, ukrývá se ve stínu stromů romantická rozhledna nesoucí jméno klasika německé literatury – Goethova vyhlídka. „Faustova procházka“, u jejíhož zrodu můj bráška stál, jako každá geniální myšlenka fungovala poměrně jednoduše. Ve stanovenou hodinu dorazil rozměrný policejní anton na místo určení, posbíral všechny kněžky lásky, které, nic zlého netuše, dobrovolně nastoupily domnívajíce se, že po půlhodinovém nezávazném rozhovoru na policejní stanici budou pro nedostatek důkazů propuštěny a budou se moci vrátit na svá obvyklá místa. Jenže opak byl pravdou. Posádka policejního vozu v čele s jejím velitelem je vyvezla hluboko do tmavého a nevlídného lesa, vysadila je v blízkosti vyhlídky pana Goetha a tam je vesele štěbetající cosi o lidských právech zanechala napospas osudu.
Každá žena, která čte můj dnešní příspěvek, mi dá za pravdu, že výšlap o výměře zhruba patnácti kilometrů nekvalitní lesní cestou, absolvovaný navíc na jehlových podpatcích a nahoře bez, může připomínat cestu peklem. Výsledek se také dostavil, protože většina takto postižených erotických pracovnic byla díky mozolům a namoženým hýždím minimálně týden mimo provoz. Po několika opakováních těchto spanilých jízd se dostavil kýžený lázeňský klid a horké a chuťově nepříliš libé léčivé prameny mohly opět bez problémů plnit svou funkci.
Včera si postěžoval Vilém Málek, že nějací filutové vykradli polovinu článků z jeho s láskou opečovávaného Intervalu.cz. Když se právem a tak trochu rozhořčeně ozval, bylo mu dokonce vyhrožováno trestním oznámením (věřím, že Vilém se s touto zkušeností svěří). Den poté se mi zmínil a prakticky ukázal Dero, že jeho v těžkých porodních bolestech zrozený webík mu byl bezostyšně ukraden jakýmsi bezejmenným taškářem. Pokud si vzpomínám, postiženými byli svého času i Vítek Dlouhý, David Špinar a mnoho dalších. Nakonec i já a to hned několikrát.
Mě v té souvislosti napadlo, proč dnešní civilizace nenazývá věci pravými jmény. Oháníme se autorským zákonem (a kdejakým jiným zákonem) a různě pokroucenými paragrafy, které nakonec poslouží především těm, kteří je dopodrobna znají. A věřte nevěřte, nejlepšími znalci kupříkladu trestního zákoníku jsou především ti, kteří s ním denodenně přicházejí do styku. Ti, které můj brácha láskyplně nazýval „hajzlíci“ a které rád a ochotně posílal tam, kam patří. Mezi čtyři zdi a pryčnu, na které by se nevyspal ani lední medvěd. Zlodějina ale zůstane zlodějinou. Byť zvána jinak, jak praví klasik.
Možná nadešla ta správná doba, kdy je dobré oprášit dávno zapomenuté zkušenosti našich geniálních předků a pro takové výtečníky zavést nějakou obdobu „Faustovy procházky“.
„Akce Poletucha“ je pak druhou možností, o fous drastičtější, ale to si ponechám na příště.