Jak webdesigner ke štěstí přišel

Každý skutečný spisovatel si občas střihnul nezávaznou povídku týkající se smlouvy s ďáblem. Goethe určitě nebyl první, ale asi byl nejslavnější. Zlatá éra sci-fi pak donutila každého věhlasného autora poprat se s tímto otřepaným námětem. Nejsem geniální spisovatel, ale odpusťte mi, musel jsem to zkusit . Povídka je dlouhá, ale snad ji někdo z vás dočte až do konce.

Unaveně složil hlavu do dlaní a věnoval prázdný pohled monitoru, kde se halabala vznášely různobarevné obloučky a křivky protkané záplavou bez ladu a skladu poházeného textu. Měly vertikálně zařezávat, což bohužel nečinily.

Být úspěšným webdesignerem je samo o sobě dost těžký úděl, zvláště máte-li na krku klienta, který, obrazně řečeno, netrpělivě podupává na druhé straně internetové dálnice a očekává od vás bezchybnou práci. Bezchybnou a v termínu. Právě bezchybnost a termín se nešťastnému webdesignerovi, přezdívanému pro své nepopiratelné kvality GoogleMan, tak trochu vymkly z rukou. Představu bohatého, ale naštvaného a nerudného zákazníka, který nedostal včas práci, za niž hodlá královsky zaplatit, by ještě překousnul. Představa nakrknuté blonďaté přítelkyně, která si za slíbený honorář rezervovala fungl nové šaty, pyšnící se astronomickým nepoměrem mezi cenou a počtem centimetrů čtverečních potřebných k jejich výrobě, ho nemohla nechat chladným. Vypadalo to na delší sexuální abstinenci a práce se ne a ne dařit. Pomstychtiví bohové webdesignu se proti němu spikli a jindy bezpečné konstrukce se rozsypávaly jedna za druhou. Zkrátka se mu nedařilo.

„I svou duši bych věnoval tomu, kdo mi pomůže tuhle práci dokončit“, povzdechl si smutně GoogleMan a v náhlém záchvatu činorodosti odhodlaně uchopil počítačovou myš jménem Jerry. Důsledkem bylo, že zvrhnul hrneček plný nedopité kávy a sedlina na jeho bleděmodrých teplácích vykouzlila futuristické obrazce. Když ohodnotil způsobenou škodu a zvedl oči zpět k monitoru, rozvaloval se na obrazovce růžolící a žoviální tlouštík třímající v ruce objemný doutník. „Havana to není, to bych poznal“, pomyslel si mírně zmatený GoogleMan a pravou nosní dírkou nasál vzduch, protože levá dírka byla plná. „Jasně, Portorico, říkal jsem to“, byla jeho druhá myšlenka. Načež mu došlo, že je blbost, aby cokoliv cítil. Zvlášť když jeho poslední cigareta dohořela asi před hodinou a další neměl. Důkaz tkvěl v popelníku a možná i to byl důvod, proč se jindy jednoduché činnosti vymykaly jeho schopnostem.

„A máme to“, s uspokojením prohlásil chlapík, který na obrazovce neměl co dělat, a mocně potáhl z Portorica. Havana to fakt nebyla. „A máme co?“ zeptal se hloupě GoogleMan a teprve v té chvíli si uvědomil, že lehce ochraptělý hlas vychází z reproduktorů, které byly už týden mimo provoz, protože jeho přítelkyně nesnášela Beach Boys. Ale Bože, při jaké jiné hudbě chcete tvořit web cestovní kanceláře? „Tak jste můj a navždy – jsem totiž Ďábel“, pravil chlapík a s potěšením potáhnul. „Jo, a já jsem Bill Gates“, prohlásil GoogleMan a rozhlédl se po své pracovně. „Ne, nejsem Bill Gates“, přiznal si v duchu a v tu chvíli pochopil svou přítelkyni, která pravidelně prohlašovala, že jedna plus jedna neznamená, že dva lidé žijí v jedné místnosti z poloviny přeplněné výpočetní technikou.

„Jste můj, stejně jako Faust“, pokračoval tlouštík. „ I když“, puf, puf, potáhl z Portorica „ten německý pisálek udělal z celkem rutinní záležitosti naprosto zbytečnou aféru. Navíc Markétka byla docela éro a nestála za to. Ale abych to zkrátil“, puf, puf, „nabízím samozřejmě výměnou za vaší duši štěstí, úspěch, peníze anebo cokoliv dalšího si budete přát“, dodal a další puf, puf zalil mocným douškem neidentifikovatelného nápoje tmavě rudé barvy.

„Štěstí, úspěch, peníze… “, slova vibrovala GoogleManovi hlavou a něco mu neladilo. Ta zkratka. Jasně. Citoslovce „šup“ vycházelo z jeho rtů sporadicky ve vzácných chvílích souladu těl a v okamžicích, kdy jeho přítelkyně měla stejné touhy. Přidáte ale čárku nad „u“ a život se změní k nepoznání. Ano, chtěl „šúp“. Tak zoufale toužil po štěstí a úspěchu a penězích, že dále neváhal. „Beru“, prohlásil, „ale trvám na písemné smlouvě“. Zamnul si v duchu ruce a doufal, že nedokončené dva semestry právnické fakulty mu pomohou vyhnout se budoucím nesnázím.

„Ale samozřejmě“, pravil růžolící mužík a típnul nedokouřený doutník, čímž dostal do neřešitelné situace virtuální popelník. „Také už jsme se zmodernizovali“, pokračoval, „nevěřil byste, kolik hříšníků polapíme na webu. Nestojí to ani moc námahy, stačí procházet různá fóra, blogy, internetové deníky a o dušičky máme postaráno. Dokonalou zásobárnou je třeba Živě.cz. Tolik nenávisti a zpupnosti pohromadě aby ďábel pohledal…“, zasnil se mužík, zatvářil se blaženě a odmlčel se.

„Odpusťte mi troufalou otázku“, osmělil se GoogleMan, ale neměl byste vypadat víc jako ďábel? Chápete – rohy, ocas, kopyta a trošku toho pekelného kouře kolem dokola?“. „Ach, ten Hollywood“, zakabonil se mužík, „dělá z nás nesvéprávné šašky. Ve skutečnosti se živíme naprosto poctivě. Většina z nás jsou právníci…“ GoogleManovi zatrnulo, dva semestry právnické školy se začaly krčit v koutku jako podvyživení hlodavci. „Jako daňoví poradci jsme také celkem úspěšní“, pokračoval Ďábel, „ti nejlepší však pracují na ministerstvu dopravy. Ale vraťme se k práci. Smlouvu máte v emailové schránce, stačí přečíst a podepsat a jakmile bude opatřena vaším podpisem, začnou se plnit vaše přání. Třicet let štěstí, úspěchu a peněz dostanete vy zaživa a celou věčnost obdržíme my, až zemřete. To je myslím fér“, zatvářil se chlapík úředně a vytáhl z náprsní kapsy další Portorico. „Musím krví?“ zděsil se GoogleMan a odpovědí mu bylo pohrdlivé pousmání. „Ale pane, žijeme v jednadvacátém století, postačí elektronický podpis a během minutky budete mít vše, o čem jste snil. Mimochodem, jako bonus ke smlouvě nabízím dostatek žen, které milují orální sex“. Puf, puf.

GoogleManovi začalo lézt pufání na nervy, ale vidina „šúpu“ ho dohnala k tomu, že smlouvu ani nečetl. Připojil svůj podpis a odeslal zpět. Monitor zaplápolal a potemněl. Ve vzduchu ještě chvíli zůstala viset vůně Portorica a nejasná vzpomínka na tmavě rudou tekutinu v ďáblových rukou. Jinak se ale nezměnilo vůbec nic. GoogleMan stále seděl před svým postarším počítačem a ztemnělou obrazovkou, jedna plus jedna se neproměnilo ve výstavné sídlo a netrpělivý klient se neustále dožadoval pozornosti. „Blbnu“, usoudil GoogleMan, vypnul počítač, dopřál si sklenici zkysané smetany, což byl jediný alkohol v širokém dalekém okolí, a uložil se ke spánku.

Deštivé ráno zastihlo GoogleMana v místním supermarketu, kde se za prvé pohádal s prodavačkou, protože měl odlišný názor na míru gumovitosti nabízeného pečiva a za druhé si uvědomil, že nemá hotovou práci a tím pádem ani peníze na šaty pro svou přítelkyni. „Kecal. Ďábel. Blbost“, řekl si odevzdaně a s pochmurným výrazem ve tváří vyrazil ke svému domovu.

Výtah byl jako obyčejně mimo provoz a když konečně vyšlapal únavných jedenáct pater, všiml si, že se něco podstatného změnilo. Na otlučených dveřích visela místo ošumělé papírové vizitky fungl nová zlatá cedulka. Se vší rozhodností a zlatavou rozjásaností sdělovala světu úplně novou informaci. Nikoliv GoogleMan, ale

„Mgr. Radek Hulán“

Inspirováno:

P.S. Děkuji Derovi za pomoc

24. 8. 2006 22:00 – Trvalý odkazKomentáře (0)

Nabídka blábolů

Odkazy