Virobím webové stránky. Značka levně nebo zadara.
Fakticky, věřte mi, jsem king a děsnej bos. Tedy jako šéf, jestli víte, jak to myslím. Jedu totiž na nadupaný pé čtyřce a mám dvě giga ramky. Dočetl jsem se, že šváb je na tom, co se tejká paměťový kapacity, jenom vo fous líp. Taky zvládám špicově fotošop, i když mi trvalo skoro tejden, než mi ten týpek na druhý straně kanálu dýsý uvolnil potřebnýho slotíka, abych si ho mohl sosnout. Mamlas.
Jo, i toho drýmvívra, kterej je totálně boží, mám v malíčku, i když se jmenuje divně. Jenže fakt je, že frontpejč je frontpejč. Fakticky, to je teda soft, se kterým vyvrbíte stránku za deset minutek a zákazníci se jenom voblyzujou. Jo, a taky platěj, to jsem zapomněl říct.
Je fuk, že mi ještě není patnáct, šak se to pokaždý nějak vyšmudlí, protože, jak hlásá fotr, zákony jsou vohebný asi jako šlapka, co předtím patnáct let dělala sportovní gymnastiku. Navíc se fotřík vytáhnul a ke geburstagu mi pořídil fungl novej tablet. To je taková špica věc, kterou nakreslíte kruh, i když obvykle sotva zvládáte vobyčejnej čtverec. Prostě prda. Je sice fakt, že to pořídil v jakýmsi výprodeji od pingpongů nebo kdesik v bazaru, protože ta pitomá digitální tužka funguje jenom na pravou stranu a doleva neuklohníte ani šmrncíka, ale to je buřt. Porvu se s tím. Jsem totiž king. A profýk.
Motám se na netu hnedle pět hodin denně a vostatní mi říkaj King Džej. Nechápu některý poctivý šmudly, co si taky říkaj profýci a přitom jsou ty jejich výtvory nudný, hranatý a úplně bez ynvence. Nikde se nic nehejbá a, vomejvejte mě, používaj děsně pitomý barvy. Vobyčejný, ničím výjimečný barvy. Šedá, modrá, černá a tak. Fuj. Fakticky – bezvadná věc je totiž fialový pozadí a žlutý písmo, z toho byl můj soused Ťuhýk, kterýmu jsem taky udělal primovní webík, totálně mimoň. Tedy, von se nejmenuje Ťuhýk, ale Vrána. Přezdívku chytil jenom proto, že je duševně vo něco pomalejší a web a vůbec ty vjecy vokolo mu fakt nelezou do palice. Dokonce má doma jenom blbýho Celera, smolí jakousi absolventskou práci či co a prý z něj bude inža nebo doktor nebo tak něco. Prostě ťuhýk. Už chápete.
To já jsem v rauši a v pohodě. Zakázky se jenom hrnou. Tuhle se na mě vobrátil dokonce starosta naší dědiny, že bych mohl udělat fakt výstavní stránky, se kterejma by se dostal do nějakýho zlatýho erbu. Nemám tucha, vo co gou, ale pro mě je to totální brnkačka. Zlatej nebo stříbrnej, všechno jde, když se chce. Zvládnu dokonce i ten jezdící text, jak tomu říkaj – markvý nebo tak nějak.
A když ne, někde na netu se to povaluje, tak to skopnu a fajrunt. Co bych si zbytečně lámal kebznu. Máti taky říkala, abych nebyl vocas a šel do toho webdysajnu natvrdo. Prej je to děsně výnosný a spousta těchle dysajnerů prej nakonec skončila v politice a jsou v bossáži. Tam se, říkala máti, taky moc makat nemusí a furt se vykrádá. No co, tak jsem občas čmajznul nějakýmu bezvýznamnýmu borcovi dysajn. Pecka se jmenoval, nebo jak. Však na netu toho jsou mraky a nikde není napsáno, že nesmím. A on se borec taky neposere. A jestli jo, tak u mě doma to páchnout nebude.
No ale budu končit. Musím běžet vyrobit bezvadnou flešovou pecku s poletujícíma čudlíkama pro kámošku Šlehoňku. Tedy, vona se jmenuje Bára, ale my jí říkáme Šlehoňka, poněvač když ji něco rozesměje, tak sebou šlehá po zemi. No, je blbá, ale říkala, že mi dá celý tausend, když jí seženu takovýho anymovanýho běhajícího čokla, kterej bude poletovat po monytoru a bude z toho webu dělat jako veselou bezva věc. A prej by tam mohlo i sněžit, ale to už je docela pakárna. Ale někde na to určitě natrefím, net je bezbřehej, a spáchám jí to, co chce. Vostatně, má čtyřky dudy, tak co bych pro ní neudělal. Třeba si pak budu moct šáhnout.
Tak zatím. A věřte my. Jsem profýk a stačí řeknout. Virobím vám stránky úplně zadara. Nebo levně.
Webdesignerské peklo. Verze 2.0.
GoogleMan zachmuřeně pozoroval chaoticky poletující různobarevné okénko na svém zbrusu novém osmdesátisedmipalcovém plazmovém monitoru značky Ku-king Ču-Čing a tušil, že jeho pozemská pouť definitivně končí. Ač nerad, musel přiznat, že ďábel, který vyhlížel spíše jako podomní obchodník s vložkami Never, splnil do puntíku vše, co slíbil.
Posledních třicet let se mu totiž ve své profesi fantasticky dařilo, ať sáhl, na co chtěl. Vrcholem jeho kariéry pak bylo osobní pozvání od nestora světového internetu, vrásčitého Rytíře Dvojkového řádu Sira Gatese, na veřejnou prezentaci fungl nového operačního systému Windows Třista. Nový systém byl zásadním průlomem v dějinách informatiky, protože dokázal jako první vyloučit z digitální spolupráce nejčastěji a nejvíce chybující prvek, o jehož problémovosti se ale do té doby jenom šuškalo v akademických kruzích. Skutečně – nově vyrobený geniální systém se úplně obešel bez lidské obsluhy a posměváčci, škarohlídi a jableční kritikové utřeli nos, protože legendární Modrá smrt definitivně odešla do zapomnění a stala se pouhým mýtem.
Mýtus. GoogleManovi to slovo rozeznělo v hlavě zvonkohru polozapomenutých vzpomínek. I Faust a jeho spěšný a legendární úprk z obyčejného světa byl vlastně mýtem. Přesto si GoogleMan neodpustil uspokojivý pohled na strop své pracovny. Maje na paměti, jak nebohý učenec dopadl, dopřál si ten luxus a nechal si vyrobit extra bezpečný strop ze slitiny titanu, platiny a ufonia a zcela věřil slovům prodejce, který trochu nabubřele tvrdil, že strop vydrží i přímý zásah stotunovým meteoritem při rychlosti dvěstěpadesátsedm kilometrů za sekundu. Prodejce (nebo výrobce, kdo ví) tak evidentně hřešil na fakt, že podobné tvrzení lze jen velmi těžko vyvrátit. Víc pro svou bezpečnost GoogleMan stejně udělat nemohl, v čemž mu nakonec přizvukovala i banda královsky placených právníků, kteří si evidentně své peníze nezasloužili, neboť smlouva, kterou kdysi GoogleMan v záchvatu zoufalství s ďáblem uzavřel, je prý nenapadnutelná a ohavně dokonalá.
Polovinu z vyměřených třiceti let blahobytu věnoval GoogleMan podrobnému studiu Pekla. Pročetl vše, co se jenom dalo sehnat a zjistil, že víra lidí v Peklo a hlavně v jeho podobu se diametrálně liší napříč kulturami.
Kupříkladu eskymácký národ Ufa-Zmrzla-Tufů žijících hluboko za osmdesátousedmou rovnoběžkou bezvýhradně věřil tomu, že do Pekla půjdou bez výjimky kompletně všichni jenom proto, že nebyli schopni najít si lepší místo k životu. A protože téměř celý všivý rok (konkrétně 351 dnů) žili v zajetí sněhových vánic na kostrbatě zamrzlém jezeře, vybájili si Peklo jako místo, kde naopak celých 365 v roce panuje teplota -296 stupňů Celsia, což je i na poměry panující ve Vesmíru trochu silná káva.
Naopak Pit-jant-jant-jartové, kočovný kmen sběračů kořínků a misionářů, obývající vyprahlé, nehostinné a nadpozemským horkem trpící australské vnitrozemí, které z nedostatku sečtělosti některého ze šamanových předků obdrželo nevynalézavý název Nikdy-Nikdy, pevně věří, že Peklo vypadá úplně stejně jako život, který už stejně žijí. Žádná voda. Žádné jídlo. Žádné chladno. Žádná změna. Jsou asi jediní, kteří příchodem do Pekla nic neztratí. “Jak asi vypadá webdesignerské Peklo?“ ptal se GoogleMan tisíckrát sám sebe a odpověď nenašel v žádném z tisíců svazků, které po večerech poctivě přelouskal.
„Vědění samo o sobě vás samozřejmě před ničím neochrání a podobný strop jako ochranu před Napeklovzetím už zkoušeli mnozí jiní a mnohem slavnější. Stejně jim to bylo naprd.“ ozval se uštěpačný hlas a zároveň s tím se náhle rozjasnil širokoúhlý monitor. Pracovnou se poprvé po třiceti letech rozplizl protivný a dechberoucí zápach Portorica. „Peklo fakt není tak hrozné, jak jste si ho, vy lidé, vybájili. Ostatně, do našeho světa se snaží emigrovat spousta andělů,“ doprovodil svá slova dvojnásobným puf puf Ďábel, „ale díky naší strohé vízové politice nemají moc šancí. No, snad abychom šli…“ dodal s nadějí v hlase a strčil ohořelý doutník do kapsy, protože všechny (i virtuální) popelníky GoogleMan před třiceti lety prozíravě zrušil.
Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. ”Od kdy Ďábel klepe?“ zeptal se sám sebe popletený GoogleMan a smířen s osudem vyrazil otevřít nezvanému, ale dlouho očekávanému návštěvníkovi. Oslnivý záblesk a trojité pípnutí provázející jeho náhlé zmizení už neviděl.
Cesta do samotného Pekla netrvala nijak dlouho, ale překvapení, které webdesignera čekalo, bylo duširvoucí. Očekával cokoliv. Plameny pekelné olizující celé jeho neumyté tělo. Vychechtaní a škodolibí pekelníci nižších kategorií způsobujících mu nepředstavitelná bolestivá muka. Bandu rohatých exekutorů a výběrčích daní potupně se mu smějících do obličeje a převracejících jeho kapsy a bankovní účty naruby. Prostě očekával cokoliv, jen ne to, co spatřil. Pohled na místo, kde měl strávit celou věčnost, byl neskutečně děsivý a on si teprve v té chvíli uvědomil, jak moc dokáže být Peklo kruté.
Stísněny v neosvětlené a Portoricem zapáchající místnosti nacházely se vybledlé a únavou z nezvyklé činnosti propadlé tváře webdesignerů, odpykávající si svůj nekonečný trest za všelijaké a rozličné hříchy. Pracovním stolům před nimi vévodily novotou zářící počítače a zvláštně tvarované monitory, na jejichž zadní straně se zlomyslně, potutelně a všem webdesignerským hříšníkům navzdory vysmívalo – nakousnuté jablko.
GoogleMan pochopil, jeho zoufalý výkřik však zanikl v nesourodém a unaveném klapotu počítačových klávesnic.
Peklo.
Inspirováno: