Plaváčkův blábolník

Každý bloger má takové čtenáře, jaké si zaslouží. Nebo naopak. Ať tak či onak, na rozdíl od tištěných médií má to digitální jednu nespornou výhodu - především pro načuřeného čtenáře. Může to svému oblíbenému autorovi vytmavit interaktivně a takříkajíc online, k čemuž slouží možnost přidání komentáře pod publikovaným článkem. Jistě – najdou se i sebestřední pisálkové, kteří komentování svých geniálních článků zakážou zcela nebo je prostě hlava nehlava mažou, aby budoucím generacím zůstaly k dispozici pouze kvalitní písemné perly. Což je možná škoda.

Z čistě historického pohledu vzato je celý současný web doposud neochmýřeným mládětem, které ještě ani nestihlo otevřít oči a potácí se zmateně od bradavky k bradavce, aby nezdechlo na nedostatek potravy. S malým rozdílem - absence dostupné stravy už problémem moderního digitálního média nebyla. Skutečná potíž naopak začínala vyrůstat v šíleném elektronickém podhoubí, v němž se dnes a denně rodila nepřehledná smršť kravin, hovadin a nesmyslů, které se s železnou pravidelností objevovaly a byly širokou veřejností ochotně konzumovány, aniž by se jednalo o duševní delikatesy. Najít výživnou a kvalitní bradavku se tak stávalo digitálním Svatým Grálem. Navíc některé z publikovaných ptákovin byly dokonce vydávány za pravdu, což Bůh nesl nelibě, církev svatá se ošívala a Tlapyč, který dávno znal metodu, jak oblafnout rychlost světla a jaké je skutečné Kalužovo IQ, se zlomyslně uchechtával.

Celý den stál za baterky. Neočekávaný výpadek optického kabelu kdesi na trase mezi Prahou a Brnem způsobil zácpu na digitální výpadovce a prostý český vyhledávací robot zvaný „Trilo-bit“ musel za svým cílem oklikou přes San Diego. Nejenže ztratil drahocenný čas, ale ještě se cestou míjel s věčně nafrněnými a nablýskanými americkými roboty, kteří málem ani neodpověděli na pozdrav. Když ho míjeli nadpozemskou rychlostí, ozvalo se jenom svištivé „gooooooooooooooooooooooogle“ a to bylo vše. Fouňové. Děsně žerou svou práci, krizi na ně. Ke všemu ho už od božího rána trápila nevolnost přicházející odněkud z oblasti třistasedmdesátéhosedmého řádku zdrojového kódu a vůbec se nějak necítil ve své kůži. Celkem vzato celá dnešní šichta stála za hovno.

Amatérský kulturista „Brhlík“ si zamnul ruce. Nikoli pomyslně, ale doopravdy. Dopodrobna vyšlechtěné tricepsy se svůdně až eroticky zavlnily. Bicepsy se protentokrát na práci vybodly. Poslední příspěvek, který právě zveřejnil na svém vymazleném blogu, ho mimořádně uspokojil. Stylisticky se sice nejednalo o kdovíjakou literární perlu, ale za svůj poměrně krátký blogerský život už „Brhlík“ pochopil základní a neměnné principy fungování moderního digitálního média a tak věděl, že na literární kvalitě textu a koneckonců ani na pravopisu či správné interpunkci nesejde.

Zvolit si správné řemeslo, které tvora pozemského původu učiní šťastným, veselým, naplněným, spokojeným, finančně nezávislým a v komunitě podobně postižených jedinců uznávaným, není žádná prdel. Jeroným o tom věděl své. V jeho případě byla totiž cesta k úspěchu trnitá a proložená kromě jiného obtížně překonatelnými teoretickými překážkami v podobě přívlastků těsných, volných, několikanásobných a dokonce postupně se rozvíjejících. Čeština je mrcha, říká se. Navzdory tomu měl Jeroným kliku, že žil v klidné a lingvisticky poměrně stabilní zemi uprostřed evropského kontinentu. Trochu ho sice potrápil infinitiv a příčestí trpné, ale i tyto dva balvany nakonec odvalil z vyhlédnuté cesty ke svému úspěchu a byl tak teoreticky připraven k praktické realizaci.

Podvečerní luxusní šedesátdevítka, při které oběma zúčastněným zatančily palce na nohou Labutí jezero, ho na chvilku postavila na nohy. Ne nadlouho. Pocit zbytečnosti, marnosti až zmaru se po necelé hodince ozval s dvojnásobnou silou a jindy spolehlivý alkoholický opravátor z domácích zdrojů tentokrát žalostně selhal. Pravý kubánský doutník, který si po milostném aktu zapálil, také chutnal jako nedosušené seno importované z rozlehlých ruských plání. V televizi právě vysílali pořad s názvem „Na stojáka“, ale jedno stání už měl dnes za sebou, takže ho blondýna, která oslovila dychtivé publikum rozverným pozdravem „Ahoj, 90-60-90“, donutila pouze ke kyselému otrávenému šklebu. Jeho přítelkyně byla totiž hrdou vlastnicí festovních pětek, které před nedávnem laskal a kvalitně prohnětl s pečlivostí pekařského mistra. Lechtivá zdravice ho tak ponechala chladným.