Kritika webu a její smysl (pozor, je to dlouhé)
Varování ministra blábolů: nadměrným čtením může dojít ke ztrátě sebevědomí
Definice kritika
Zatímco skutečně kvalitních webdesignerů se v české kotlině nachází jako šafránu v koprové omáčce, se zodpovědnými a řemesla znalými kritiky jakoby se roztrhl pověstný pytel. Postačí se pozorně porozhlédnout po české internetové manéži (owebu.cz, kritikawww.cz, grafika.cz atd.) a člověk se nestačí podivovat, kolik webuznalých a dokonalých veteránů webdesignu kraj pod Řípem hostí. Kritikem přitom nazýváme jedince, který přesně ví, jak se má jím kritizovaná činnost vykonávat a on sám by ji také tak vykonával, kdyby jí ovšem vykonávat uměl. Potud mírně škodolibá definice jednoho nevděčného řemesla. Je přitom smutně známým faktem, že stejně jako v každém jiném oboru lidské činnosti, i v kritických vodách se naleznou mistři a příštipkáři. Všeználci i Neználci, přičemž je těžké hodnotit, kdo je horší.
Dům a web
Malý úkrok stranou – je podivuhodné, že zatímco rodinný domek by si od nedoučeného zedníka vyskytujícího se v zaplivaném bufetu sedmé cenové skupiny nechal postavit leda zarytý masochista, tvorbu celosvětově viditelného prezentačního webu vlastní milované a hýčkané firmy svěří majitel bez obav do rukou borce, jehož jedinou prokazatelnou kvalifikací v daném oboru je absolutní sebedůvěra v sebe samého a v „covidíštodostaneš“ editor (odkazy neuvádím, můj příspěvek by se natáhl do nepatřičné délky). Přitom web a rodinné sídlo se od sebe příliš neliší – obojí je určeno k tomu, aby v něm člověk rád, dlouho a často pobýval. Obé musí být snadno přístupné i nešťastníkům, kteří většinou ne vlastní vinou do prvního patra po žebříku nevyšplhají a jak dům, tak web musí být opatřen dveřmi, kterými se dostanete do všech místností bez zbytečných akrobatických skopičin.
Deset nemusí být pokaždé deset
Abych se ale vrátil k takřečeným kritikům, slétajícím se jako hejno dotěrných vos na každé internetové dílko vydané jim napospas, musím konstatovat, že kritiky typu: „dávám sedm bodů z deseti“ jsou vším jiným, než konstruktivním zhodnocením těžce vydřeného vizuálního či informačního zážitku. Navíc si všimněte, že nikde není stanoveno, co vlastně oněch deset bodů obsahuje. Deset stupňů ke zlaté? Deset stupňů pivních? Deset stupňů pod nulou? Nikdo neví a podezírám i takto se vyjadřující kritiky, že i oni sami mají velmi mlhavé představy o tom, co vlastně desítková soustava obnáší.
Co takhle Lepší Web?
Jenže – úkolem kritiků je, nebo by mělo být, ukazovat lesk a bídu každého řemesla či umění a nastavovat zrcadlo všem, kteří z jimi provozovaného řemesla dělají jen a pouze nestoudný byznys. Kritik hodný svého jména totiž dokáže rozeznat šunt od kvality už na první pohled. Množství práce vložené do čehokoliv, čemu tvor lidský věnuje svou pílí, je prostě snadno rozeznatelné. Mrzuté ale je, že zatímco špatně přišitý zip na fungl nových džínách poznáte okamžitě, barbarsky zpracovaný web rozezná jenom slušný profesionál. Má babička této metodě říkala „Navrch huj, vespod fuj“. A bída, kterou představuje český (ale nejen on) webdesign je v tom, že klienti nečtou nebo ignorují hlasy skutečných kritiků. Zčásti možná i díky přítomnosti takzvaných „desítkářů“ (to jsou ti výše zmínění). Je to škoda. Existuje projekt Dobrý web, vedený respektovanými lidmi, kteří se živí převážně konzultacemi. Mimochodem i pro tuto profesi existuje uštěpačná definice. Konzultant je člověk, který ví o vybraném řemesle víc, než člověk, který ho skutečně vykonává. Proto ho nevykonává, ale rád a dlouho o něm mluví. Vysvětluje to starou bačkoru, ale funguje to skvěle (tímto zdravím nového člena týmu Dobrého webu – Vítka Dlouhého). Mě při psaní dnešního příspěvku napadlo, že by se mohl zrodit projekt Lepší web (prý se na něm už pracuje, a to prosím až za oceánem), který bude prezentačním místem a výkladní skříní skutečných profesionálů v oboru webdesign a jako ostře sledovaný katalog poskytne budoucím klientům webdesignerských firem solidní výběr skutečně prověřených a kvalitních tvůrců. Základem budou skuteční kritici, kteří neumětely do takto pojatého katalogu prostě nepřipustí. Možná někdy, jednou, v budoucnu se k takovému projektu přidám. Až usoudím, že jsem dorostl do pozice konzultanta.
Konec spotu, který nemusíte číst, protože o nic nepřijdete
Koncem července roku letošního šéfredaktor populárního internetového magazínu Interval.cz moudře usoudil, že rubrika nazvaná výstižně Kritika webu potřebuje něčím oživit. Nejspíš už měl dost diskusí a rýpavých poznámek přispívajících, co za zrůdičky jim pravidelně servíruje a rozhodl se celé břemeno rozhodování přenést na mou maličkost. Díky. K tak těžkému úkolu jsem přistoupil velmi zodpovědně a z došlých webů za měsíc červenec jsem dle svého nejlepšího svědomí a vědomí vybral dílem domečky kvalitní, slušně vyzděné a dílem chatrče, připomínající bezdomovcův útulek. To pro srovnání, čeho všeho jsou páni webdesigneři schopni.
Druhý konec spotu, který si přečíst můžete, ale k ničemu vás to nezavazuje
Úvodní komentáře zpravidla píši takříkajíc spatra na základě prvního dojmu a pocitu, který ve mně vyvolá téma webu nebo vzhled úvodní stránky. Trocha psychologie občas neuškodí. Uznávám, že mé postřehy jsou do značné míry subjektivní a navíc si při jejich psaní dovoluji něco, co se všeobecně při psaní pro internet považuje za chybu. Nadsázku a humor. Místy i sarkasmus – to když při výběru narazím na profesionální firmu, která je schopna klientovi za cenu luxusního bytového domu dodat dřevěný srub a nádavkem bez dveří. Musím přitom poznamenat, že se v žádném případě nepovažuji za Děda Vševěda nebo kritika chytrolína, který umí prd, ale dokáže ho vznešeně podat. Věnuji se webdesignu od roku 1998 a od té doby se stále jenom učím a konce se nedobírám. To je ale úděl každého profesionála v libovolném oboru, nic výjimečného. Cílem mých komentářů bylo oživit trochu suchopárnou řeč odborného časopisu a přinést mírné osvěžení všem pravidelným čtenářům. Přitom také odlehčenou formou poukázat na chyby a zbytečnosti, jichž se webdesigneři (a potažmo zadavatelé) dopouštějí. Nic více, ale také nic méně. Jak moc se mi to daří, musíte posoudit sami.
Třetí konec, prostě americký trhák
Dnešní příspěvek je reakcí na několik komentářů objevivších se u kritiky webu prapodivné webdesignerské firmy. Protože mi do jisté míry chybí zpětná vazba se čtenářem (díky tomu, že k úvodnímu slovu nelze vkládat komentáře), prosím vás touto cestou o vyjádření, zda má nějaký smysl v započatém díle pokračovat a zda mi svěříte náročný úkol psaní úvodníků k dalším výtvorům čekajícího zástupu webdesignerů pro zbytek letošního roku. Je to můj způsob boje proti fušeřině a nestydatému okrádání důvěřivých klientů, jehož vedlejším důsledkem by mohl být český internet zbavený všemožného balastu a který by se tak mohl stát slušným místem k životu. A vůbec.
Sonda do duše neviditelného bloggera
Neviditelný blogger je člověk, který neprovozuje vlastní blog. Tolik strohá definice. V některých případech se ovšem jedná o škodu nedozírného rozsahu, což se vám nyní pokusím experimentálně dokázat. Pavla Kouta a jeho web WEBface asi nějak extra představovat nemusím. O tom, že je mistrem webdesignerského řemesla se ví, ale jaké má názory na svět kolem sebe je velkým tajemstvím. I přes mé několikaměsíční naléhání odmítá spustit si vlastní pisálník, takže jsem se nakonec rozhodl, že vám přinesu alespoň krátký zajímavý rozhovor, malou sondu do jeho duše, s čímž nakonec jmenovaný jedinec v podstatě bez výhrad souhlasil. V podstatě bez výhrad znamená, že jsem mu dlužen několik žejdlíků zlatavého moku dle jeho vlastního výběru.
Otázka první
Počítám, že tvé jméno není webdesignerské komunitě neznámé, přesto neodolám a požádám tě o stručné curriculum vitae a shrnutí tvé dosavadní činnosti
Vystudoval jsem elektrotechnickou průmyslovku a čtrnáct let jsem způsobně pracoval v obou českých jaderných elektrárnách. Ovšem postupně jsem ztrácel motivaci, strategické cíle naší dominantní energetické společnosti mne nechávaly stále více chladným a – popravdě mi začal vadit čím dál přísnější režim, nalinkování veškeré činnosti bez možnosti uplatnění kreativity a… to už stačí. Před rokem a půl jsem se tedy začal živit sám – a protože jsem zatím neumřel hlady a žiju dodnes, tak se mi to snad i daří.
Otázka druhá
Jaké pocity jsi zažíval, když se ti podařilo proniknout do slavné skupinky webů na cssvault?
Nejdřív uspokojení. Byl to první český web, který se tam objevil – a myslím, že to bylo sakra potřeba, protože zdejší webdesign považuji za špičku a ostatní kolegy webdesignery za odborníky, kteří rychle pochopili trend, směřující k přístupným a použitelným webům, a nebáli se jej realizovat a dál šířit. Dodneška se před spaním modlím k (již archivnímu, zažloutlému) Evangeliu kaskádových stylů, stvořenému osvíceným Martinem Koptou. No a potom jsem byl spíš vytočený, protože v době největší návštěvnosti spadl server našeho webhostera (jako už párkrát předtím), takže jsme raději utekli jinam.
Otázka třetí
Dotaz oblíbený – jaký je tvůj praktický a filozofický pohled na používání různých CSS hacků při tvorbě beztabulkového webu?
To nezáleží ani tak na mě, jako spíš na požadavcích klientů… Ale vážně – používám hacky co nejméně. Pouze ty, které jsou osvědčené a spolehlivé. Chybný box-model řeším „matrjoškou“ (ale to vlastně není hack, jen spolehlivá konstrukce) a v případě potřeby sáhnu po podtržítkovém hacku, maximálně po expression. A to je vlastně všechno; takže hackuju jenom box-model a min|max-width|height.
Otázka čtvrtá
Jaký je tvůj vztah k legendárnímu českému nápoji zvaném pivo a který z webů známých pivovarů ti z tvého profesionálního pohledu připadá nejlepší? Prazdroj, Radegast, Staropramen, Bernard, Kozel.
Když mám žízeň, dám si jablečnou Dobrou vodu, a když mám chuť, tak si rád dám pivo (víno mi nedělá dobře na žaludek, takže maximálně snesu pár dvojek Rulandského). Než řeknu názor na weby pivovarů, tak si neodpustím jednu poznámku globálně: protože jsem průměrně líný, nedělám při navigaci po webech nic víc, než skutečně musím. Dokážu klepnout na odkaz, že je mi víc než osmnáct, abych se dostal dál – ale rozhodně je jim houby po tom, ve kterém měsíci a jakého roku jsem se narodil. A když to tam ještě musím dopisovat (místo výběru z nabídky drop-down menu), tak se na to můžu vyprdnout. Beztak se mi nejvíc líbila (podotýkám „líbila“ – nikoliv používala) minulá verze webu Budvaru. Ze zvědavosti jsem zašel na web Prazdroje – zmatek; je tam toho děsně moc a ještě se to hýbe! Kdybych bych jejich fanda a hledal třeba tapetu na plochu, asi bych to zabalil. Možná bych použil mapu webu, pokud bych viděl tak dobře, že přečetl ten zelený text odkazu na zeleném pozadí. Stačí, víc po mne už nechtěj.
Otázka pátá
Co bys doporučil začínajícím webdesignerům, aby se z amatérské omladiny stali uznávanými profesionály?
- Aby pilně studovali. Aby slepě nekopírovali. Ať ví, co používají, jak se co chová a proč
- Když se budou ptát na radu těch nejlepších, tak ať nečekají exaktní řešení. A ať se neuráží, když ho nedostanou a neobviňují ostatní z arogance a povýšenosti. Zaregistroval jsem už pár takových ataků na Petra Staníčka, Marka Prokopa a další. Oni jsou prostě natolik vytíženi, že nemají moc času (a kromě toho mají i soukromý život). Takže ochotně ukážou správnou cestu, ale dál už musí každý sám.
- Aby si vážili ostatních kolegů. Aby se nebáli zeptat a zároveň sami nikoho neodmítali. Když budou v úzkých a půl dne neuvidím triviální chybu ve zdrojáku, tak obvykle pomůže postřeh někoho jiného. Většinou postačí o problému jenom s někým mluvit a člověku hned svitne. No, a že si přitom ještě popovídají třeba o pivu nebo o tom, co zrovna hrají v kině – to je jenom takový příjemný bonus.
- Aby slepě neplnili každé přání klienta, když sami ví, že požaduje nesmysl. Musí počítat, že třetinu až polovinu práce tvoří komunikace s klientem, takže musí být trpěliví. A musí se naučit poznat, do které doby lze klienta přesvědčovat o správném řešení, a kdy už naopak ne.
- Ať zůstanou uživateli. Ať na webu hledají, studují, nakupují a baví se. Sami přijdou na to, co je dobré a co zase ne – a ty nejlepší věci pak budou sami aplikovat při vlastní praxi.
Otázka šestá a poslední
Máš pocit, že celý tento rozhovor měl nějaký smysl?
Jasně! Žena je u rodičů, takže jsem se nemohl pořádně vypovídat. A po tomhle rozhovoru je mi lépe.
(Doufám, že nikoho neurazí tenhle familiérní způsob rozhovoru. S Plaváčkem si totiž takhle povídáme běžně via ICQ. A pokud ano, tak rozhovor nemusí číst – to je totiž jedna z velkých výhod webu: můžete dělat co chcete, a když toho máte dost, tak jdete jinam)
SEOStar, slohotvůrci, nový bicykl
SEOStar
Zatímco Yuhů vypustil do světa pár zajímavých keců (citace) určených zoufalým soutěžícím, přičemž sám se propuknuvšímu soutěžnímu šílenství elegantně vyhýbá, pamětliv moudrého olympijského hesla „Není důležité zvítězit, ale nezúčastnit se“, nekorunovaný král českého internetu Pixy džentlmensky a dobrovolně opustil neotřesitelnou první pozici a dal tak šanci mladým nadějným SEOStarům a SEOStarkám. A pak se řekne okurková sezóna. Bezmála davové šílenství propukající kolem této bezva soutěže tak jenom potvrdilo podezření marketingových odborníků, že lidská rasa je bandou nevypočitatelných hračičků a nezbedů, přičemž platí následující rovnice: čím větší kravinu reklamní specialisté ve svých jedových chýších vymyslí, tím větší počet soutěžících povstane z popela dosud nudné existence a objeví v sobě netušené nadání. O nic nového pod sluncem se nejedná a mě celá SEO kauza roztomile osvěžuje.
K slohotvůrcům
Lepší český ekvivalent pro termín copywriter se mi vymyslet nepodařilo, snad si zvyknete. Já si zvykl také a netrvalo to ani tak dlouho, asi dvě skleničky Cabernetu. Nejprve mi ale dovolte abych se vám, ctěným čtenářům, omluvil za minulý příliš dlouhý a prapodivný příspěvek. Byl psán s jasným záměrem a jeho jediným úkolem bylo experimentálně potvrdit nebo vyvrátit mou vlastní teorii týkající se čtení na webu všeobecně. Při svém bádání jsem vyšel ze svou základních premis:
- někteří lidé na webu čtou
- někteří lidé na webu nečtou
Tyto dvě křišťálové průzračné matematické podmnožiny tvoří pak množinu jedinou, které se říká Obyčejní Uživatelé Internetu (OUI). Přitom úkolem slohotvůrců (copywriterů) je přesvědčit skupinu nečtoucí, aby číst začala a zároveň donutit existující podmnožinu čtenářů, aby číst nepřestala. Zdánlivě jednoduchý úkol se ovšem stal téměř vědeckou disciplínou díky nevyzpytatelné části uživatelů internetu, kterou lze zjednodušeně charakterizovat následující definicí:
- někteří lidé na webu někdy čtou
- někteří lidé na webu někdy nečtou
A teď babo raď. Po pečlivém prostudování komentářů jsem navíc ke své hrůze zjistil, že existují ještě další dvě podmnožiny, charakterizované nejlépe takto:
- někteří lidé na webu někdy něco čtou
- někteří lidé na webu někdy něco nečtou
Všechny zmíněné podmnožiny se chovají jako těsto na makový koláč. Vzájemně se mísí, prolínají, přetékají z jedné skupiny do druhé a vytváří tak bezbřehý chaos. Ke všemu jmenovanému existuje ještě nezanedbatelné procento uživatelů celosvětové sítě, kteří obdařeni vymoženostmi moderních technologií čtou výhradně výpisy ze svého bankovního účtu. (Občas jsem to zkusil také, ale upřímně řečeno – nic moc. Nevím jak váš běžný účet, ale můj vypadá podobně jako učebnice matematiky pro základní školy na stránkách, kde se vysvětluje princip odčítání).
Přesně v této fázi jsem svůj malý soukromý vědecký výzkum odložil ad acta a rozhodl se, že další bádání přenechám hlavám povolanějším. Mozkům bystřejším, které zvládají teorii Chaosu jak když mrská bičem a dokáží vyburcovat čtenářské emoce v duši nezdárného OUI. Jak se zdá, organizátorům soutěže SEOStar se tento husarský kousek podařil.
Nový bicykl
Jistě vám neunikla moje touha po vlastnictví fungl nového šlapadla a tímto vám sděluji, že jsem se stal šťastným majitelem nového krosového bicyklu tak dokonalého, až při jízdě do kopce mívám pocit, že mě kdosi tlačí. Kolo (prohlédnout si ho můžete na této fotografii, pro znalce – kompletní výbava Deore) jsem obdržel jako dárek k narozeninám s přiloženou obálkou obsahující splátkový kalendář. Inu, nic na světě není zadarmo.
Definice Čtenáře podle Plaváčka
Známým fyzikálním principem sněhové koule se opět rozhořela vášnivá diskuse vyvolaná poměrně neškodným seriálem Marka Prokopa (vychází na Intervalu), který zcela správně usoudil, že je nejvyšší čas naučit psát lidi správně česky, poutavě, stručně a hlavně k věci. Skvělá idea je podávaná po troškách a jednoduše a jak jsem se někde dočetl, ikonou českého internetu. No, proč ne. Jenže osvícenci a budovatelé nových zítřků to v době, kam až sahá historická paměť lidstva, neměli vůbec lehké. Vzpomeňme kupříkladu na zneuznaného českého génia Járu Cimrmana nebo ještě lépe na uznávaného taťku Masaryka, který si dovolil v době těsně poválečné tvrdit, že by bylo prima, kdyby se lidé pro změnu k sobě začali chovat slušně. Pokud tak ovšem činili, činili to v míře nerozpoznatelné a změna k lepšímu se prý v brzké době neočekává. Ani jeden z těchto dvou velikánů tak neměl šanci uspět, protože lidé si navzdory dobře míněným radám stejně dělají, co chtějí. Lidská smečka je prostě banda nevděčná.
Čtenář má k dispozici knihu. Tu elegantně v kůži vázanou se zlatotiskem a úchvatnými ilustracemi, tu ohmataný paperback, opatřený vyzývavě křiklavým štítkem POZOR, EXTRA SUPER CENA, ale obé je primárně určeno ke čtení. K jiným činnostem lze knihu či časopis použít stěží a když, tak výhradně na vlastní riziko a moc příjemný zážitek to většinou nebývá. Proto se také celkem logicky každému, kdo otevře knihu a ponoří se do kouzelného toku podstatných a přídavných jmen, sloves, zájmen, ba i přechodníků, skládající se jako puzzle do poutavých příběhů a dramat, říká Čtenář.
Naproti tomu jedinec, nazývaný Spisovatel je tvor, jehož jediným cílem je přesvědčit rozmlsaného Čtenáře, že právě v jeho díle nalezne to správné poučení, zábavu, špetku mrazení v zádech a nádavkem ještě Spisovateli vydělá na fungl novou jachtu. Věřte mi, jde to. Úvaha, že Spisovatel má psát bez ohledu na přání svých Čtenářů je scestná a důkazem budiž plné knihovny osamělých knih, o které oko Čtenářovo ani nezavadilo (totéž se týká i obrovské spousty převážně osobních webů, jejichž jediným smyslem je zvyšovat hromadu digitálního kompostu, který na ale na rozdíl od životadárného kravského hnoje nemá prokazatelně žádné pozitivní účinky). Občas je mi těchto zastrčených a k zapomnění odsouzených svědků civilizačního ruchu líto, ba i slzička občas ukápne. A to i při vědomí faktu, že tuto obrovskou ztrátu nemá na svědomí Čtenář, ale do sebe zahleděný pisálek, který pozapomněl, že účelem každé knihy je její Čtení. Není určena k úspěšnému završení nízké biologické potřeby, byť se to semtam v době nejvyšší nouze stává.
Nyní si, prosím povšimněte, jak frapantně porušuji jednu ze základních zásad psaní pro internet – stručnost. Tímto příspěvkem, a nakonec nejen jím, ale celým svým blábolníkem, hodlám podat důkaz o tom, že i uživatelé internetu čtou. Malá odbočka – na doporučení nejmenovaného kolegy Pavla Kouta jsem přehodnotil svůj vlastní překlad slova blogger (psáč), protože to prý v jeho mozku vzbuzovalo asociace se slovem podobného znění, ale silně negativního významu. Od tohoto okamžiku budu každému bloggerovi raději říkat písač a jím provozovaný blog od nynějška ponese libý český novotvar písálník.
Dopřejte si nyní malou sondu do mého nejpřísněji střeženého soukromí. Prozradím vám na sebe, že jsem natolik náruživý čtenář, až mi to působí časové problémy. Kupříkladu v okamžiku, kdy se rozhoduji, který ze dvou klozetů, jimiž je naše koupelna obdařena, použiji, stihnu přečíst tři až čtyři návody k použití na všemožných lahvičkách, skleničkách, krabičkách či sprejích na vlasy, kterými náš domácí kosmetický koutek překypuje. A to i ve světových jazycích, o nichž jsem do té doby netušil, že vůbec existují. Doporučuji jednou vyzkoušet, dozvíte se kolikrát víc užitečných informací než v populárním denním tisku. Televizní noviny nevyjímaje. Zkrátka jsem vášnivý Čtenář a určitě nejsem výjimka.
Pokud v této chvíli máte pocit, že celý můj příspěvek je mlácením prázdné slámy, máte nejspíš pravdu. Ano, je to tak. Došla nám podestýlka pod vídeňské králíky a nějakým způsobem vzniklý deficit nahradit musím. Přesto si dopřejte závěr. Stojí za ztracený čas.
Závěrem celého dnešního (a divného) příspěvku bych vám chtěl poděkovat, že jste se houštinou větných spojení prokousali až na toto místo a podali tak jednoznačný důkaz o tom, že lidé opravdu čtou. A to prosím nejen proto, aby se vzdělali nebo pobavili, nebo snad nedejbože koupili své manželce myčku nádobí. To vůbec ne. Čtou především proto, že už po prvním přelouskaném odstavci jsou zvědavi, jak to celé dopadne. Ze stejného důvodu člověk čučí na sladkobolnou primáckou telenovelu, přestože si je vědom, že je nekonečná a nikdy nijak nedopadne. Jednoduše řečeno – základním principem existence Čtenářů je vlastnost, která naše dávné předky vyhnala z bezpečí slaného oceánu. Zvědavost. Zvědavost, jak to na té zatracené souši asi vypadá.
A nám, Spisovatelům, Písačům a dalším řemeslníkům literárního řemesla nezbývá nic jiného, než dnes a denně přemýšlet nad tím, jak svého Čtenáře zaujmout. Není přitom zhola nezbytné zahrnout ho nesčíslným množstvím informací, těch má kolem sebe nadbytek. Cílem našeho nevděčného řemesla je uspokojit Čtenářovu zvědavost. Donutit ho i přes jeho odpor dočíst dílo až do konce. A je úplně jedno, jedná-li se o elektronický obchod, firemní prezentaci nebo soukromý písálník. Princip je stále stejný – pište stručně, jasně, k věci, přitom poutavě a s trochou inteligentního humoru a čtenáři vás budou milovat. Jinými slovy – dopřejte si ještě jednou zážitek z četby mého dnešního příspěvku a udělejte vše opačně, než jsem učinil já. Od té chvíle budete váženými copywritery.
P.S. děkuji Markovi Prokopovi za jeho výtečný seriál, ale já osobně jsem už asi ztracený případ. Starou větev neohnete, jedině pod párou.
Tak nám zabili SEO (odpusť Švejku)
V titulku uvedená kouzelná zkratka má pro spoustu lidí, které znám i neznám, přídech něčeho magického. Neznámého. Neuchopitelného až podivného, čytřrozměrného. Existujícího jen v nejdivočejších snech, kde i erotika je pouhou náhražkou smyslného zážitku. Je ale smutnou pravdou, že bez zkratek by život lidský byl snůškou nudných zážitků a naše zbytečná existence by neobstála před závěrečným účtováním se životem. Kam mé oko zamíří, tam se vyskytuje zkratka. Co bychom ostatně znamenali bez různých WWW, FTP, HTTP, XML, XHTML a dalších tajuplně znějících zkratek, ha? Méně než nic. Ostatně i já jednu nějakým nedopatřením vypustil do světa a jak se zdá, v některých kruzích se celkem ujala (mám na mysli celkem sympatickou náhražku takzvaného losera elegantní zkratkovitou konvencí OUI, neboli Obyčejný Uživatel Internetu). Což je totéž, ale ne docela. Zní to lépe, neuráží a navíc vše lidské, co je obdařeno zkratkou získá punc věrohodnosti. Alespoň jsem tak přispěl malou hřivnou své bezbřehé fantazie k obohacení české počítačové kultury. Budiž mi Síť lehká.
Abych vás ale dlouho nenudil rádoby hlubokomyslnými úvahami, přejdu rovnou k věci. Začátkem týdne se mezi mými kolegy psáči (můj terminus technicus pro vcelku ohavně a cizokrajně znějící název blogger) rozhořela vášnivá reakce na aktivitu jednoho z nejmenovaných borců českého internetu (jmenovat nebudu, kdo neví, nechť nakoukne třeba k Pixymu). Musím popravdě přiznat, že takto bouřlivá reakce mě překvapila, neboť jsem až do tohoto okamžiku předpokládal, že všichni ostřílení psáči jsou také zarytí fandové sci-fi, a jako takoví tudíž znají dodnes nepřekonanou marketingovou knihu nesoucí název Obchodníci s vesmírem. Kdo nečetl, vřele doporučuji. Jedná se totiž o příběh, který vám o obchodní magii a jejích leckdy ne košer tricích řekne úplně vše a poodhalí tak záhadnou roušku tajemství, pod kterou se skrývá většině lidí neznámý Bůh (viz dále). Protože nic jiného než o skvěle vymyšlený marketingový tah dotyčného neznámého se nejedná. Česky se zvolenému přístupu říká píchnutí do vosího hnízda.
Funguje to následovně a to mám prosím z vlastní zkušenosti. Vyražte někdy s mým bratrem přezdívaným Johnny Ranvej (jako jediný v České republice dokázal coby řidič autobusu zabloudit cestou z lázní Karlových na pražské letiště a s nákladem rusky hovořících sportovců se neznámo jak objevil na letištní ploše v těsném závěsu za právě přistávajícím Boeingem 737) na houby a strčte mu do ruky větévku či klacík. Během několika málo minut si můžete být jisti, že zvědavě dloubne do nějaké nápadně se tvářící dírky a vyvolá tím válku inteligentního života a hmyzích zástupců dotěrné populace, kterým se říká sršni. Ten den, kdy se to stalo mě osobně, jsem stoprocentně překonal rekord v běhu na pět kilometrů. Bohužel rozhodčí se stopkami tenkrát nebyl k dispozici. Asi bral někde úplatek. Od té doby chodím na houby osamocen a nikam nedloubám. A také už vím, že do vosího či jiného hnízda šťourá jedině blázen nebo genius.
Přesně totéž, totiž nešťourání, jsem očekával od celé psáčské komunity (hm, také je to divné slovo, ale aspoň české), ovšem opak stal se pravdou. I průměrně nadaný jedinec, masírovaný dnes a denně snůškou leckdy nesmyslných a někdy velmi vtíravých reklamních spotů musel přece poznat, že se nejedná o nic jiného, než o vzývání Nejvyššího Boha. Boha Prodeje a v těsném závěsu za ním Boha Popularity. Nic více, nic méně. Uznávám, že se jedná o geniální obchodní tah onoho nejmenovaného, ale přesto všeobecně známého muže a jako takový měl být oceněn stejným způsobem, jako velmi nepříjemné přerušení amerického horroru reklamou na nikdy nesmrdící kojenecké plenky (mimochodem, taky pěkné sci-fi). V okamžiku, kdy na mě útočí něco tak bezduchého, nicméně obchodně úspěšného, odcházím vstříc útulnému prostředí naší koupelny, která se pyšní dvěma klozety. Ten druhý údajně slouží k jinému účelu, než je biologické vyprazdňování, ale pokud vím, nikdy jsem ho nepoužil. Dodnes totiž nevím jak a zeptat se stydím.
I načasování kampaně do okurkové sezóny, kdy většina jinak aktivních psáčů neví, co by publikovala, je pozoruhodné a hodné obdivu. Osobně jsem zvědav, jak celý příběh dopadne. Nejspíš jako většina amerických filmů. Všichni budou šťastní a spokojení, ale jedinec, který všechno vymyslel, bude ještě navíc také o něco bohatší. Na závěr si s laskavým souhlasem tvůrce vypůjčím průpovídku z Mládkovy prapodivné show: A o tom to je, přátelé.
P.S. povšimněte si, že i já věnoval několik drahocenných půlhodin, abych napsal tento spot, přestože už jsem od začátku tušil, že to nemá smysl. Svět je divný. A lepší to nebude.
Jak české firmy přicházejí o zisky (zase blábol ale z vlastní zkušenosti)
Rozhodl jsem se zásadně zmodernizovat svůj vozový park. Má dlouholetá přítelkyně byla první, koho můj záměr tak trochu nechtěně postihl. Bez jejího vědomí jsem jí totiž pořídil fungl nový bicykl, který kromě airbagů, klimatizace, audiosystému a navigace nepostrádá absolutně nic. Má dokonce sedadlo, které inteligentně pochopí, že zrovna užíváte Allways. To vše za písemně stvrzený slib, že peníze investované do pořízení šlapacího přibližovadla ušetří tím, že svého Bobánka (městské auto mile růžové barvy) ponechá odpočívat v přívětivém přítmí domácí garáže. Nemožné se stalo skutkem a má družka poctivě, byť s kamenným výrazem ve tváři, absolvuje každodenně sedm kilometrů do svého zaměstnání a zpět, pokud milostivý Bůh deště povolí. Její hýždě to časem ocení.
Jenže došlo i na mě, a to přesně před týdnem, kdy do mé jinak tiché domácnosti zavítal nespoutaný živel v podobě mého účetního, vášnivého cyklisty. Existují lidé, pro které vzdálenosti nic neznamenají a on je nejspíš jejich prezidentem. Šestatřicet kilometrů od jeho bydliště k mému domovu považuje za příjemnou víkendovou procházku. Neprozřetelně jsem se nechal zlákat a zpáteční cestu absolvoval s ním. Na horském kole v závěsu za šílencem, který vlastní poslední krosový model firmy Author, jenž šlape za vás. Vlál jsem za ním jak prezidentská standarta a po týdnu, když se mozek a lýtkové svaly vrátily do normálu, jsem učinil zásadní rozhodnutí – pořídím si taky pořádné kolo. Nejlépe stejné značky.
Protože nechci být sebevrah a pravidelně čtu spoty Radka Hulána, zapnul jsem jeho oblíbenou Operu a vrhnul se do víru virtuálního dění, abych si vybral nové kolo. Kolo, kterým vytřu kolegovi zrak a donutím ho k slzám a k zamyšlení se nad svým dosavadním životem. Jo, lidská škodolibost je věčná. Pochopitelně jsem požadoval stejnou značku bicyklu a tak jsem vyrazil na návštěvu k asi nejznámějšímu výrobci kol u nás, firmě Author.
Nebudu vás nudit líčením zážitků, kterých se mi dostalo, ostatně to si můžete zkusit sami, ale přejdu rovnou k věci. Totiž k zamyšlení nad tím, co vlastně české firmy od internetu očekávají. Pokud Author chtěl, abych si u nich koupil kolo, zklamal jsem je. Hlavní navigace byla nefunkční a tak jsem musel ke krámkové konkurenci. Na přešláplém horském veteránu, osobně a dokonce za peníz o trochu menší jsem získal větší kvalitu. Mimochodem, člověk, který vede v předimenzovaném rodinném domku cyklistickou prodejnu se jmenuje Čestmír Brzda. Beze srandy. Velmi milé a výstižné.
Vrátím se ale k tématu. Marek Prokop ve svém výtečném seriálu, který vychází na Intervalu a věnuje se psaní pro web v druhém díle velmi trefně a logicky rozlišil různé typy webů podle jejich určení a působení na budoucí zákazníky. To si ale přečtěte sami, neublíží vám to. Vzdělá vás to. Web firmy Author nezapadl ani do jedné ze škatulek. Asi je to fakt dílo mimozemšťanů.
A nyní možná prohlásím věc, za kterou mě lidé, kteří považují peníze za hlavní smysl života nebudou mít rádi. Vím z vlastní zkušenosti, že klienti občas mívají zcestné představy. Jsem si vědom i toho, že i solidní webdesigner musí občas ustoupit a vydat se cestou kompromisu. Ale webdesigner hodný svého jména nikdy nedopustí, aby zákazníkův web byl v některém z nejpoužívanějších prohlížečů nedostupný! Klient mě může pod tíhou bankovek donutit k tomu, abych občas porušil své zásady a stvořil paskvil, který ve svých referencích jednoduše zazdím. Ale nikdy, opakuji nikdy, mě nedonutí k tomu, aby web vzešlý z mé manufaktury byl v poměrně používaném prohlížeči z poloviny nefungující. To bych mohl své řemeslo rovnou pověsit na hřebíček a jít se věnovat třeba erotice, kterou také zvládám bravurně (má družka mívá občas pochyby, ale to sem nepatří).
Díky odfláknuté práci přišla firma Author o 16 990 korun českých naprosto přesně, protože jsem prostě jako zákazník odkráčel jinam. Ale není to chyba firmy, která mimochodem produkuje skvělá kola, je to chyba webdesignerské firmy Imagic, která si, odpusťte mi to slovo, z klientů i zákazníků dělá prdel. Celý zážitek, který jsem z prohlížení jejich webu měl, by se dal shrnout do několika slov – zklamání, frustrace, nervy a odchod.
Závěr z výše řečeného si udělejte sami. A vy všichni, kteří po webdesignerském řemeslu pošilháváte, si uvědomte, že web není reklamní leták. Web je médium, které má netušené možnosti a může vám také přinést nepředstavitelné zisky. To vše ale jenom v případě, že člověk, který web dělá, ví co provádí. Někdy mám pocit, že českou kotlinou se šíří zákeřná choroba. Nemoc, které pracovně říkám virus „Vem-Si“. „Vem si“ prachy a nestarej se o to, co bude dál, co po tobě zůstane. Šíři se všemi směry a pokud vím, protilék zatím neexistuje.
V rámci tohoto spotu bych vám všem, kteří mé bláboly čtete, chtěl popřát vše nejlepší k mým narozeninám. Děkuji.