Velký bratr končí
Zatímco jeden Velký bratr se vší svou pompézností, uřvaností a trapnou veselostí vtrhl do našich příbytků, druhý z Velkých webdesignerských bratrů nás po mnoha společně strávených letech opouští.
Ostatně, dala by se najít paralela mezi oběma bratry. Jak ten televizní, tak ten čistě digitální, přinášejí divákům (či čtenářům) totéž – malou sondu do jinak přísně hájeného soukromí lidské bytosti. Jenže zatímco ti rozchechtaní exhibicionisté nabízejí nudu a nic než nudu za jásavého doprovodu publika a geniálních taktů české národní písně Pec nám spadla, zápisky bratra weblogového hovořily vždy k věci a byly určeny publiku přemýšlivému.
Konec prázdnin tedy předznamenal závěr okurkové sezony a zase se něco děje. Přeji Petru Staníčkovi sympatickou budoucnost a všem ostatním nabízím k této smutné zprávě jedno malé osvěžení.
Jak jsem se doslechl, jedna z účastnic bratrovražedného souboje v luxusní televizní vile je velmi sympatická dáma, jak ostatně dokazuje její profil.
Vychutnejte si tedy obě události, tu vonící ztrátou a smutkem, i tu veselejší obsahující náboj smyslné erotiky a vězte: bude hůř.
Budiž Pixymu digitální nebe lehké.
Česká školní inspekce má nový a přístupný web
Hosana, chtělo by se zvolat. Mimochodem, výkladový slovník cizích slov mi přátelsky napověděl, že slůvko hosana nese povícero významů. Což jsem dodnes netušil. Jednak znamená sláva, ale také hlásá: pomoc, vysvoboď mě.
Pokud se týká fungl nové webové prezentace České školní inspekce, přiklonil bych se spíše k významu druhému. Ministryně informatiky, vysvoboď nás od závislosti na webdesignerech, kteří nechápou, jak má web státní instituce vypadat a kteří jenom matně tuší, co představují dnes často skloňované pojmy přístupnost a použitelnost.
Připusťme na chvíli, že nemám patent na rozum a že kritizovat práci cizí webdesignerské firmy zavání nekalou soutěží. Připusťme také, že v záplavě špatných a ještě horších webových prezentací institucí, nenasytně požírajících naše těžce vydělané peníze formou daní, dávek, odvodů a podobných vylomenin moderní civilizace, se jedna navíc pohodlně ztratí. Důvod, proč vám nyní toto geniální dílko předkládám k posouzení tkví v tom, že výběrového řízení na tvorbu nového webu věhlasné instituce jsem se také zúčastnil.
Loňský podzim se vydařil a v jednom pěkném prosluněném dopoledni jsem kromě osobní návštěvy u Ondřeje Neffa absolvoval také významný pohovor v samém srdci inspektorské instituce. Jak už to v našich státních službách chodí, rozměrná zasedací místnost byla našlápnutá nejméně desaterem úřednic ženského pohlaví, které dychtivě hltaly každý můj a kolegův výrok. Vybaveni projektorem, přenosným počítačem a notnou dávkou sebedůvěry jsme bezmála dvě hodiny vysvětlovali přítomnému publiku zásady tvorby solidního webu, problematiku administrace a také zveřejňování informací s ohledem na specifika internetu a samozřejmě s poukazem na tehdy připravovanou zákonnou normu.
Blonďaté i tmavovlasé kadeře chápavě přikyvovaly a dotazy se jenom sypaly. Fakt ale je, že nejdůležitější otázkou byla cena celé prezentace. Což se dá pochopit, protože šetřit se musí, že. Otázkou (kterou si ale musíte zodpovědět sami) je, zda se v tomto případě šetření skutečně vyplatilo. Odcházeli jsme spokojeni a s vírou, že budeme-li nakonec neúspěšní, učinili jsme alespoň malý krůček k propagaci správných zásad tvorby webu.
Bohužel jako přímý účastník tendru nemohu (a ani nechci) hodnotit konečný produkt, který nevzešel z mé kuchyně a nikdo mě o to ani nepožádal. Závěrečné resumé tedy ponechám na vás a já osobně budu jenom pevně věřit a doufat, že doba, kdy se za naše společné peníze bude tvořit něco pohlednějšího a použitelnějšího, není tak daleko.
Zkrátka – hosana. Význam si doplňte dle libosti.
Jak se stát VyValeným
Že je svět šílený se vědělo už dávno před naším letopočtem a těch pár nezdolných optimistů, snílků a fantastů, kteří věřili, že svět je rozumným místem k životu, skončilo většinou nehezkou smrtí z rukou neznabohů a bezvěrců. Ten nejslavnější z optimistů nakonec vytrpěl své na dřevěném kříži a jen tak mimochodem dal impuls k vzniku učení, jehož historie víc než co jiného připomíná ty nejslavnější filmové horory. A přestože v oněch dávných dobách lidé neznali takové civilizační vymoženosti, jako je televize, internet, pampers nebo extra tenké vložky, z poměrně bezvýznamné a vcelku běžné události se stala legenda a mýtus. Další prima mýtus, řečeno slovy Roberta Asprina (mimochodem, stojí za přečtení).
Lidská populace se ještě nepočítala na miliardy, ale už tenkrát se našly tisíce čumilů, šmíráků a vůbec skvělých lidiček, kteří s jistou dávkou sebeuspokojení, že se v ukrutných bolestech nezmítají osobně, přihlíželi a s každou zatlučenou skobou do nebožákova těla prožívali rozkoš téměř až sexuální a s fanatickým výrazem ve tváři skandovali „Ukřižuj ho. Ukřižuj ho“. Jak typické. Šmíráctví, rozechvělé nakukování do osudů jiných v radostném očekávání šlamastyky, která postihla někoho jiného, ať chceme, či nechceme, nás provází celou naší historií.
Na tuto temnější strunu člověčí povahy vsadily ve vzácném souladu všechny naše celoplošné televize. Sotva trochu utichlo davové šílenství kolem SuperStar, máme tu další divokou mediální fackovačku v podobě Velkého Bratra a VyVolených. Ach jo. Navíc, jak se mi podařilo zjistit, v zákulisí televizní scénáristické líhně se pro příští rok klubou další pecky s dosud přísně utajovanými pracovními názvy „Velká sestra, Velký pták v těsném závěsu následovaný Malým ptákem, VyCoolení, VyTunění, VyMaštění a Bezva prda“ . Tolik z připravované nabídky komerčních stanic. Naše jediné veřejnoprávní médium současně dumá nad dalšími soutěžemi na téma „Výměna manželů, Výměna milenek, Výměna peněženek a Výměna mozků“ . Poslední jmenovaný nápad má ale start nejistý, protože jistý český vědecký pracovník, toho času v emigraci na Panenských ostrovech, přišel s teorií, že v českém národě je k dispozici jeden jediný zdravý mozek, takže ho vlastně není za co vyměnit. Ten údajně patří zatím bezejmennému hnědákovi z hřebčína Mlékojedy s. r. o. Informaci se mi nepodařilo potvrdit, ale jsem nakloněn věřit onomu emigrantovi, protože důkazů o pravdivosti jeho tvrzení nalézám dnes a denně kolem sebe nepřeberné množství.
Jak vše výše zmíněné souvisí s webdesignem? Nijak zvlášť, nicméně souvislost by se našla. Protože nerad žiju v mediálním vzduchoprázdnu (neúčast v první SuperStar se mi vymstila a prodavačky z místní Jednoty na mě dodnes pokřikují – prací prášek Samer došel, ale máme trojí sílu Ghabu), rozhodl jsem se propátrat internet, co konkrétně o připravované podívané hlásají mozky povolanější než jsem já. Pro tentokrát jsem pohrdl zahraničním fulltextovým šperkem a zavítal na stránky, kde najdu, co neznám. Hned sedmý odkaz (http://reality-vyvoleni.ic.cz/) věnovaný světodějné události s titulem VyVolení mě vyděsil. Ale zároveň mi dokázal, že v české kotlině žijí borci, kteří mají SEO tak zmáknuté, že jakékoliv pokusy nás, rádobyprofíků, jsou předem odsouzené k nezdaru. POZOR! Na zmíněné stránce na nic neklikejte, jinak se dožijete ošklivých překvapení a odkaz raději neuvádím aktivní. Ti, co kliknou, budou nadlouho VyValení, co se to děje s jejich elektronickým miláčkem.
Povšimněte si také, že díky tomuto mému objevu vyplula na povrch další zajímavá informace. Totiž že nezanedbatelná část lidské populace jsou škodolibí vyžírkové, kterým činí zvrácené potěšení škodit jiným. Není to sice tak překvapivé, ale přesto si dávejte pozor, do čeho lezete. Já osobně na celý zbytek roku odstěhuji televizní přijímač někam z mého dosahu, ale protože jsem člověk přejícný a prozatím neznám názor své družky, nebude to sklep ani šopa (kůlna na dvoře, to pro neznalé prajzštiny). A po večerech se budu věnovat čtení zajímavé literatury a kultivovat tak svůj psaný i mluvený projev.
A šmírovat budu výhradně svou přítelkyni vtipně nachystanou klíčovou dírkou v koupelnových dveřích. K tomu mi dopomáhej Velký Bratr.
P.S. Doufám, že mírný redesign mého blábolníku vás neurazil.
Bábovka Kukafu a nový design Lupy
Motto: Sušed má kozu, Erich povzdechně. Ni, já ju nechcu! Daj, něch mu zděchne!
Je tomu už patnáct let, co jsem dobrovolně opustil kouzelné, leč předražené a rusofilní lázeňské město a odebral se do emigrace směr Severní Morava a Slezsko. Do zaslíbené země prajzské, která se rozkládá v půvabném okolí města Hlučína a táhne se až kamsi k polským hranicím. Můj škodolibý bratr se pobaveně pochechtával a kudy chodil, tudy trousil jízlivé poznámky typu „… tys nebyl dobrý v zeměpise, že?“ nebo „… hele, nespletl sis světové strany?“ a mé rozhodnutí pokládal za nechtěný důsledek jedné z mnoha společných celonočních alkoholických pitek. Emigrace na východ v tehdejších porevolučních dobách vypadala jako zoufalý čin pološíleného jedince a psychopata.
Jak už to v životě bývá, skutečnost byla prozaičtější a otřepané úsloví pravící „za vším hledej ženu“ se opět ukázalo jako pravdivé. Má přítelkyně, kterou jsem dílem osudu objevil nad ránem v mámivém přítmí nechvalně proslulé lázeňské tančírny a která do té doby hovořila spisovnou a jadrnou češtinou, hodnou potomků Aloise Jiráska, se po mém příjezdu na místo změnila v mimozemšťanku. Alespoň pokud se jazykového projevu týká. Netušil jsem totiž, že i v rámci naší krásné české vlasti mě potká taková věc, jakou je jazyková bariéra. Připomínám, že cizí jazyky nejsou mojí vášní a lépe než anglicky se domluvím pomocí matematických symbolů nebo horních končetin. Její první dialog s matkou, mou budoucí tchýní, mi připomínal setkání dvou opilých australských domorodců, kafrajících plynnou pitjantartartštinou, což je, pokud vím, jeden z těch jednodušších australoidních dialektů.
Ale definitivně mě má družka vyděsila v okamžiku, kdy hodlala učinit zadost vyhlášené moravské pohostinnosti, začala pobíhat po kuchyni a nahlas komentovat, co právě činí. Nejspíš jsem na ní hleděl dost vyděšeně, asi jako křeček z ruského kola, neboť den nato jsem zaslechl, jak se své matce svěřuje:
„Tož sem ho posadila ku židli a nahlas mudrovala, co právě robim. On jenom hleděl, že vařim kobzolanku a robim do ni zasmažku na fetu a cebuli, přidam petrušku a mrkvu, naškrobu kobzole a potem zrobím fajné keleruby. A jak chvilu dočká, može okoštovač. Uvařila sem bíle kafe a ptala se, ezli chce buchtu ku kafu lebo radši kači fet z buncláku. Já se mohla pokulač, bo bylo vidač, že beztak něvi, o čim je řeč“.
I v čínské restauraci vám personál ochotně vysvětlí, co za exotický pokrm vlastně jíte a já už dnes také vím, že bábovka se nejmenuje arabsky Kukafu, ale jedná se o docela obyčejný moučník a k němu se podává manažerská káva s mlékem (tedy rozpustná, bez logru). A to výhradně v neděli, neboť tradice se musí ctít.
Podobně jako tenkrát jsem se cítil při pročítání hysterických až nenávistných komentářů vesměs anonymních profesionálů a machrů (stydí se za své jméno nebo za svou práci?), které se vyrojily po zveřejnění vítěze soutěže o nový design Lupy. Nepochopil jsem zkrátka, o čem diskutující hovoří a měl jsem pocit, že píšou nějakým neznámým jazykem, kterému prostě nerozumím.
Uznávám, že pánové ze zpravodajského serveru porušili minimálně jeden ze základních zákonů webdesignu, který zní: „Nikdy se neptej na názor svých čtenářů“ (nebo tak nějak). Každopádně jsem byl také trochu rozpačitý z formulace zadání, které mi připadalo šité horkou jehlou a trochu amatérské na server tak zvučného jména. Jenže jenom oni jsou ti, kteří mají právo výběru a právo rozhodnutí a pokud nedošlo k falzifikaci hlasování (čemuž moc nevěřím), pak právě vítězný design posbíral největší počet hlasů. Hlasů čtenářů. A přestože i já osobně mám k vítěznému dílu sto a jednu výhrad, vím z vlastní praxe, že úvodní a surový grafický návrh není žádné dogma a v průběhu tvorby každého webu dochází k jeho modifikaci a to leckdy i dost brutální, takže z původního kabátu začasté zbude pouze základní grafická myšlenka. Což je postup běžný, logický a většinou pochopitelný. Totéž pochopitelně čeká i vybraný návrh a není nic, co by se proti tomu dalo dělat.
V této souvislosti mě osobně navíc pobavil jeden z diskutujících, který prohlásil, že grafický motiv lupy není moc nápaditý. Bezva. Takže ideálním grafickým motivem pro server s názvem Lupa.cz by mělo být kupříkladu kolečko dobře uleželého hnoje? Možná by plnilo i praktickou funkci a odváželo ty tuny komentářového hnoje. Mimochodem, jeden úžasný, konstruktivní a dechberoucí komentář se objevil nedávno i na Moderním webu. Zněl takto: „To je vtip?“. Uznáte sami, že na takovou otázku smysluplná odpověď neexistuje.
Je bohužel holou pravdou, že česká internetová komunita je množstvím světaznalých remcalů a chytrolínů natolik zamořena, že mě už nebaví číst komentáře ani na svém blogu. Místo konstruktivních připomínek či návrhů, případně gratulace vítězi, jsou ti úspěšní zašlapáni, zesměšněni a zkritizování tak, že by od nich ani čokl bezdomovec kůrku nevzal. Své by o tom zřejmě mohl vyprávět i Radek Hulán a přestože s ním často nesouhlasím, uznávám ho jako odborníka a cením si jeho práce. Jsem prostě charakter a k urážkám a nadávkám se nesnížím.
Proč totéž nedokážou ti řvouni, kteří nemají ani kus odvahy, aby se podepsali, už vím. Jsou to srabi a závistivci. Což je možná dost kruté hodnocení a nejspíš se mi také vymstí. Jenže říkám jen a jen svůj názor a to jen a jen na svém blogu.
Na chování a názory takových lidí(?) ostatně sedí jeden kouzelný citát vyvedený s trefnou nadsázkou jazykem prajzským a znějící takto:
„Moja bždina jak malina, tvoja bždina jak zdechlina“.
Moudrosti našich předků je třeba se s úctou poklonit.
Slovníček
sušed – soused
kobzole, kobzolanka – brambory, bramborová polévka
fet – sádlo
kači fet – kachní sádlo
cebule – cibule
petruška – petržel
keleruby – kedlubny
bunclák – kameninový hrnec
bždina – prd
Prajzské citáty jsou s laskavým svolením autorky Jany Schlossarkové převzaty z knihy, která není k dostání a jmenuje se „Smich a plač v jednym měchu“, na jejíž přípravě jsem se svým skromným dílem také podílel a jejíž součástí je i prajzsko-český slovník, který mi pomáhá přežít v této cizí zemi uprostřed vlasti.