Interzene, Interzene, příští rok si dáme bene
Ihned po vyhlášení výsledků zajímavé webdesignerské soutěže Interzen 2005 došlo k jedné očekávané a k jedné neočekávané události. Za prvé se opět, jako každoročně, vyrojila spousta mudrlantů, kteří přesně vědí, jak podobnou soutěž pořádat, a také by ji uspořádali, kdyby jim v tom nebránil nedostatek času, který dobrovolně a se zapálením věnovali dumání nad potřebností soutěžních pravidel, vykřikováním o neobjektivitě porotců, ba dokonce o jejich úplatnosti (ach, jak nápadité) a podobným bohulibým činnostem. Všechny tyto anonymní mudrce chápu a držím jim palce, aby jejich boj za lepší příští byl úspěšný. Srp a kladivo, pokud vím, jsou nedílnou součástí každé dokonalé domácnosti. Já jen doufám, že u konečného vítězství nebudu.
Neočekávanou událostí, kterou jsem se rozhodl prezentovat zde a veřejně, všem na očích, je fakt, že jsem přijal úplatek a to hned ve třech kategoriích. Domnívám se totiž, že objektivita je termín, který má své místo v pohádkách, bajkách a v Televizních novinách. Na český internet zjevně nepatří. Nejednalo se sice o „pět na stole v českých“, ale i tak se mi okamžitě po zveřejnění výsledků významně zvedla životní úroveň. Kupříkladu dnes odpoledne jsem místo obvyklé česnekačky s tři dny starými kousky napůl plesnivého chleba obdržel luxusní rajskou polévku se všemi písmenky, co jich v abecedě je. Obzvláště jsem si vychutnal X a P. To jsou písmenka, která miluju. Shaman dokonce slíbil, že ze mě, z člověka zvyklého vyrůstat v zakouřeném přítmí vykřičených nočních podniků, zcela zdarma vyrobí pravého zálesáka. Marlboro Mana, abych byl přesný. To je ten, co sice zemřel v děsných bolestech na rakovinu plic, ale mezitím prožil pestrý a bohatý život sebevědomého kuřáka. Jednou možná i otěhotním, což možná vypadá jako sci-fi, ale americký senátor Arnold ve filmu dokázal, že možné je vše, a majitel tolik kritizovaného webu na šesté pozici prohlásil, že co dokázal Arnold, umí oni také. Zlaté české ručičky. A mě čeká světlá budoucnost.
Možná máte pocit, že blábolím nesmysly. Nezklamu vás. Váš pocit je oprávněný. Měl jsem stejný, když jsem četl komentáře na Intervalu (cé zet), ze kterých přímo čišela nenávist a neúcta k lidské práci. Čistě mezi námi, mě jako porotci, bylo líto vyřadit jakýkoliv web z těch padesáti, co jsem měl čest si prohlédnout. Až na černé výjimky se jednalo o dobrou práci webdesignerů a lidí, kteří nesedí v hospodě, nechlastají jedno pivo za druhým a nemudrují o tom, jak by se mohli mít lépe, kdyby zrovna neseděli v hospodě. Všem, kteří své weby přihlásili tímto veřejně sděluji, že se mi jejich práce líbily a že má úloha (a všech ostatních porotců) byla velmi těžká. Jenže tak je to s každou soutěží.
Já se kupříkladu pravidelně nudím u hledání nejkrásnější české dívky. Říká se tomu Miss Česká republika. Vychrtlé osmnáctileté krásky poněkud umělého vzhledu mě prostě nechávají chladným. Naopak jsem se upřímně bavil a držel pěsti dámám, které se zúčastnily podivuhodné soutěže s názvem Miss Boubelka. Nebo tak nějak. Nadšení těch korpulentních dam, z nichž žádná nevážila méně než metrák, a jejich smysl pro humor a absurdno, bylo nakažlivé. A poučné. A díky svě rozvětvené fantazii jsem si představoval, jaké by to asi bylo utopit se v nadměrných oblinách jedné z těchto krásek. Zkrátka, počítá se účast, ne vítězství.
Abych ale nezdržoval, prozradím vám weby, které jsem vybral do prvního pořadí v jednotlivých kategoriích. Výběru jsem věnoval spoustu drahocenného času, protože jsem nechtěl nikoho poškodit a pokud někdo ze zúčastněných má ten pocit, ať mi napíše, můžeme si v klidu promluvit. Kategorie nazvané „estetický dojem“ a „uživatelský přínos“ byly chtě nechtě záležitostí povýtce subjektivní. Naopak kategorii „technická kvalita“ nemohl žádný webdesigner odrbat. Důkladná prověrka v různých prohlížečích, při vypnutém javascriptu, při nedostupných obrázcích, při vypnutých stylech, zkušební výtisk na tiskárnu a letmý pohled do zdrojového kódu odhalil každou slabinu. Zmíněná kategorie mi zabrala nejvíce času a věřte nevěřte, mám pocit, že oproti minulému ročníku se technická kvalita českých webů výrazně zlepšila. Níže tedy uvádím weby, které jsem po zralé úvaze zvolil na první místa a připomínám, že se jedná o mé hodnocení a můj pohled na věc. Nic jiného, pokud vím, po mě Vilém Málek nechtěl. A víc jsem také neudělal.
Technická kvalita
Estetický dojem
Uživatelský přínos
Na závěr bych chtěl reagovat na tento komentář a přiznat se otevřeně, že jsem skutečně teprve webdesignerské ucho a nemám vůbec tušení, proč existuje tolik lidí, kteří chtějí weby právě ode mě. Že by korupce?
Mají webdesignerské soutěže smysl?
Zaslechl jsem kdysi jedno uštěpačné tvrzení hlásající, že začíná-li novinový titulek otázkou, odpověď zní „ne“. Já jenom dodávám, že ne vždy lidová tvořivost uhodí hřebíček na hlavičku.
Touha po uznání a slávě je nejspíš stejně stará jako lidstvo samo a troufám si tvrdit, že snaha vyniknout je ukryta hluboko v lidském genomu. Mám takovou teorii, že vyhynutí mamutů nezpůsobil drtivý dopad vesmírného tělesa, jak se traduje v astronomických kruzích, nýbrž jen a právě touha být lepší. V drsném společenství lovců mamutů prostě neměl šanci vyniknout nekňuba, jehož úlovky nesplňovaly velikostní parametry skutečného mamuta. Evidentně podvyživeným minimamutíkem totiž nemohl uživit početnou prarodinku, nehledě na neustálé kousavé poznámky zákonité pramanželky, která s logikou ženám vlastním otloukala chudákovi pralovci o hlavu neoddiskutovalné úspěchy jejich souseda, udatného ho to mamutobijce, těmito nebo podobnými slovy: „Tomuhle chcípákovi říkáš mamut? Podívej se na Pračendu Jeskyňáka, ten domů nosí úlovky! Ty se ani na pořádného mamuta nezmůžeš, ty chudinko“. A podobně.
Časy se sice změnily, ale hlad po úspěchu a po uznání soukmenovců přežil století páry i křemíkovou revoluci. A tak se nám letos urodily hned dvě, myslím, že dost prestižní, webdesignerské soutěže. O té první, již tradiční, s názvem Interzen hovořit nesmím, což je dáno regulemi soutěže, tak vás alespoň nasměruji na druhou soutěž, pyšnící se vpravdě mezinárodní účastí. Připomínám, že o trochu propagace jsem byl požádán a činím tak zcela dobrovolně, protože se domnívám, že český webdesign má šanci uspět i na mezinárodním poli.
Čte-li tedy můj dnešní příspěvek nějaký mladý a nadějný webdesigner (do 18 let), kterému z jakéhokoliv důvodu utekl konečný termín přihlášení do Interzenu, nechť zavítá na stránky Junior Internet, kde se dozví více a kde také může svou vrozenou a hluboce zakořeněnou touhu po uznání osobně realizovat.
Celému českému webdesignerskému potěru přeji hodně úspěchů a věřím, že z celé juniorské soutěže se vylíhne jedna nebo více webdesignerských štik, které časem nám, důchodcům a veteránům, ukáží, jak se má tvořit moderní web. Osobně budu první, kdo po takovém důkazu dobrovolně zanechá řemesla a bude se věnovat něčemu užitečnějšímu.
Třeba hledání pravdy o skutečné příčině vyhynutí mamutů.
Ovladovna webdesignu
Vyšlápnout si na venkovní procházku v letošních tuhých mrazech v domácích papučích se může jevit jako holý nerozum. Proto překvapí, že má dlouholetá družka, která bez reptání přijala v naší domácnosti nevděčnou roli moudrého, zkušeného a rozumného člověka, jehož jediným životním posláním je usměrňovat pubertou doposud postiženého přítele, se právě této chyby dnešního dopoledne dopustila. S košem naplněným po okraj navlhlým a těžkým prádlem a v bleděmodrých bačkůrkách s bambulkou sebevědomě vyrazila směrem k sušárně (tu ale, protože se nachází v nevytápěné části našeho domku, v zimě nazývám zmrzárnou) na krátkou procházku naším dvorkem, který letos i přes pravidelnou údržbu připomíná spíše rozlehlou a zamrzlou náves druhé největší eskymácké vesnice Kotzebue . Ta údajně obdržela jméno po Ottovi von Kotzebue, kdysi slavném, ale dnes zapomenutém ruském námořním důstojníkovi a objeviteli žijícím na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Ale to jenom na okraj.
Ukázalo se, že i celkem neškodný plastový koš na prádlo nesený v podpaží se může v nesprávných rukách velmi snadno proměnit v nebezpečnou a zákeřnou zbraň, což ovšem není v lidských dějinách nic neobvyklého. Neobvyklý ale byl můj zážitek spojený s návštěvou úrazové ambulance ve Slezské nemocnici v Opavě. Kdo z vás si alespoň jednou nalomil nebo narazil žebro, případně si pořídil jemný ústřel, dá mi jistě za pravdu, že se jedná o velmi bolestivou záležitost. Nakládání nemohoucí přítelkyně do mého sportovního kočáru japonské výroby připomínalo proslavený hlavolam „Ježek v kleci“. Dostat bodlinami opatřenou kouli ven či dovnitř vyžaduje dostatek trpělivosti a spoustu všelikého kroucení, tahání a tlačení. Všeho výše zmíněného se mi dostalo v dvojnásobné porci a v průběhu instalace družky do interiéru a její následné deinstalace v areálu nemocnice jsem byl navíc odměněn nekonečnou sérií vzdychů a nadávek, a křesťané odpustí, až smrtelného výrazu utrpení. Život se s námi nemazlí a to mi teprve po návratu naplno došlo, že jedním z důsledků bačkorového úrazu bude i déletrvající absence erotiky. Ach jo.
Příjezd do Slezské nemocnice připomíná přísně střežený vjezd do vojenského prostoru. Po delší neplodné diskusi s nedůtklivým elektronickým udělátkem, jehož jedinou funkcí je zvednout závoru a které zřejmě také trpělo nějakou nevyléčitelnou chorobou, protože pouze výhružně blikalo a pípalo, ovšem k jiné činnosti se nemělo, jsem vyrazil na poradu do blízké kukaně, kde trůnil postarší a evidentně znuděný uniformovaný strážný. V jeho očích jsem musel vypadat jako blbec. On ale nevěděl, že jsem kdysi podstoupil IQ testy s velmi uspokojivým výsledkem a já zase netušil, že musím stisknout červené tlačítko, které mi milostivě vyplivne kousek pokrouceného papíru a vpustí mě dovnitř, do ráje marodů. Nemám rád červená tlačítka. Nalezení správné budovy v rozlehlém areálu se nakonec ukázalo překvapivě snadným. Postačilo následovat celou řadu kulhajících a bolestivě vzdychajících spoluobčanů. Zima je letos kromobyčejně krutá. V nemocniční chodbě, v oddělení, jenž je zaslíbeno Wilhelmu Conradu Röntgenovi, jsme natrefili na šikovnou třináctiletou dívenku s významně oteklou levou polovinou tváře. Od téměř dospělé a půvabné slečny jsem očekával jakékoliv jiné vysvětlení svého úrazu, než kterého se dostalo přítomné sestřičce. Obdržela šlehu pukem, když hrála hokej. Emancipace je prostě na postupu.
Jsem vášnivý čtenář a necháte-li mě o samotě v beznadějně ponuré nemocniční chodbě, začnu číst vše, co mi přijde pod oko. Vyrazil jsem tedy a začal si pročítat očíslované cedulky umístěné vedle dveří, vedoucích do tajemných a špičkovou technikou vybavených místností, jejichž primárním účelem je nejspíš vnést zmatek a pocit marnosti do duše obyčejného člověka. Ošetřovna, úrazovna, RTG, CTR, ordinace… to vše jsem pochopil a byl schopen si i představit. Tajemné dveře opatřené cedulkou s názvem „Ovladovna“ mi ale opět dokázala, že ve světě existuje spousta tajemství, která nemá normální smrtelník šanci odhalit. Z vcelku banální příhody stala se tak záhada. Tajemství Svatého grálu hadr. Odjížděl jsem obohacen o tajemný zážitek a odvezl si tak sebou další důvod k životu.
I má družka odjížděla obohacena a s obnovenou důvěrou ve stav českého zdravotnictví. Dostalo se jí neocenitelné rady. Pokud to nevíte, vězte, že narazíte-li si žebro, je nejlepším léčebným prostředkem sedět a dýchat. Celý měsíc. Jak objevné. A díky úspornému režimu ministra zdravotnictví také vybrabčit domácí lékárničku a dopřát si nějakou tu pilulku na bolest. Určitě nějakou najdete z horších časů. Receptu na utišující prostředek jsme se totiž nedočkali.
Závěrečný zážitek při odjezdu z nemocnice jenom dokazuje, že technologická civilizace má své limity. Lísteček vyplivnutý vjezdním terminálem, který jsem rozšafně odložil do popelníku, ukázal se být nejdůležitější součástí financování českého zdravotnictví. Fungoval totiž jako parkovací lístek a jako výjezdní doložka (hodina bratru za dvacetikorunu), abyste byli propuštěni ven, což jsem netušil. Nemaje drobných, byl jsem stejným strážným, který mě teď nutně musel považovat za dvojnásobného blba, odeslán na nejbližší křižovatku, kde s noblesou trůnila jakási obdoba bankovního automatu. Tam vložíte cigaretovým popelem vybavený zmuchlaný papírek a nějaký ten peníz, který zrovna máte k dispozici.
V okamžiku, kdy jsem do jeho červeně blikajícího chřtánu nacpal papírových dvěstě korun českých, ozval se zvuk, který nutně musí přivést do extáze každého poctivého gamblera. Štědrý automat obdařil mě kapsytrhající záplavou pětikorun a desetikorun a nádavkem jiným lístečkem, jehož jediným účelem je donutit další přiblble blikající automat ke zvednutí závory. Tentokrát v opačném směru. Podařilo se mi donutit techniku k akci až na třetí pokus. Připadal jsem si jako trojnásobný blbec, ale strážný o tom asi nevěděl.
Rada na závěr. Dříve, než povezete nějakého maroda do areálu Slezské nemocnice v Opavě, prostudujte si nejdříve jejich internetové stránky, konkrétně tuto část (parkování v areálu SNO). Pokud pochopíte, co se po vás chce, nebudete jako já za blbce. Nepodceňujte informační sílu internetu.
A berte na vědomí, že žádné, ani to nejstupidnější vyšetření, nebude trvat méně, než půlhodinu. I to je způsob, jak zabránit finančnímu krachu českého zdravotnictví.
Poznámka na závěr. Nikdy nestavte své weby jako ovladovny. Když nevím, co to znamená, raději tam nelezu.