Osobnosti volí Chorvatsko
Dlouhé vysvětlení, proč zeje Blábolník prázdnotou. Doporučeno číst před spaním nebo před sexem.
Chorvatsko je rájem českých turistů. To je fakt, na kterém nelze nic změnit a pokud mohu osobně posoudit, nedivím se nikomu, kdo se do této až kýčovitě půvabné země vydá. Moře průzračné, domorodci sympatičtí a místy až ochotní, drahota snesitelná. Fakt ale je, že chcete-li tuto zajímavou zemi poznat, a to platí nejen pro Chorvatsko, nesmíte se nechat ubytovat ve čtyřhvězdičkovém hotelu blízko městské pláže, kde se personál tváří kysele a kde i stejně kyselé a navíc řídké pivo značky Karlovačko stojí téměř šedesát korun, ale musíte jako já a má družka vyrazit do končin odlehlejších, přímo tam, kde žijí svůj život obyčejní lidé. Říká se tomu ubytování v soukromí a má to své kouzlo, pokud narazíte na bezvadného domácího. My tu kliku měli a skutečnost, že majitel apartmánu je občanským povoláním policista, dodalo celému našemu pobytu výjimečný pocit bezpečí. Asi jako ženě Allways.
Příjemně nás překvapila nová chorvatská dálnice, táhnoucí se od hranic s Maďarskem až do města, kde nejkrásnější hvězdy svítí, do Splitu. Jenom doplním, že jezdím pravidelně přes zem Maďarskou, ale zásadně jenom projíždím a nikdy nestavím, protože domluvit se s Maďarem je těžší, než diskutovat s českým politikem.
Jediným úzkým hrdlem k průzračnému moři jsou zatím dva doposud nedokončené tunely, kde se může, především v turistické sezóně, vyvrbit několikakilometrová zácpa. Tu jsem nezažil, ale viděl cestou zpátky, a turistům proudícím směrem k Jaderskému moři jsem nijak nezáviděl. Pokud ale máte volnou cestu, přejedete celé Chorvatsko od městečka Čakovec na hranicích se Slovinskem až do Splitu (nebo naopak) za nějakých pět hodin. Zkrátka brnkačka. Pokud vám ovšem v pohřebně černém autě z produkce automobilky Škoda funguje klimatizace. Což bohužel nebyl náš případ. Důsledkem této závady byl matematický rébus, který si můžete dobrovolně vyluštit. Od mořského pobřeží jsme ve čtyři ráno odváželi jako svačinku čtyři natvrdo vařená vejce, cestou jsme pak tatáž čtyři vajíčka zkonzumovali a ještě jsme dvě stejně natvrdo uvařená domů přivezli.
Městečko Trpanj na poloostrově Pelješac, které mělo letos tu čest hostit webdesignerskou rodinku, se rozkládá v malebném údolíčku pod vysokými štíty hor a dle slov místních obyvatel nečítá více než sedm stovek stálých obyvatel. To je zhruba stejný počet lidí, který se spolu se mnou tísní v zapadlé prajzské vísce. Turistická sezóna ovšem počty obyvatel změní k nepoznání a proto je lepší vyrazit na dovolenou hned v úvodu nebo v závěru sezóny. Pláže i konoby (tedy místní hospody) zejí prázdnotou a ticho je všeobjímající a jako balzám na nervy působící. Jediným hlučným vyrušením může tak být každovečerní koncert po okolních skalách potulujících se divokých psů, jejichž pravidelné vytí vám připomene, že divočina je stále kolem nás. Jenom ji nevnímáme. Jinak jsou ovšem tito divocí altsaxofonisté neškodní a víc než nemelodické vytí mi vadily všudypřítomné plazmové televize a přímé přenosy z největšího světového cirkusu – světového šampionátu ve fotbale.
Dorazíte-li konečně k moři, musíte učinit tři věci a vcelku nezáleží na tom, v jakém pořadí. Především se musíte vybavit sympaticky bronzovou barvou, aby sousedi po vašem návratu okamžitě poznali, kde jste byli. Opalování je činnost, která se dá směle přirovnat k těžké kopáčské práci. Zapotíte se, je to dřina a výsledkem většinou bývá spálený hřbet nebo u těch odvážnějších i intimnější části těla. Vědom si této skutečnosti strávil jsem většinu dovolené povalovaním se na oblázkové pláži ve stínu vzrostlých stromů, jejichž název mi zůstal utajen. Ve škole mě přírodopis nebavil a zeptat se místních obyvatel jsem se styděl.
Pozorování kyprých tvarů zahraničních turistek mě ale přimělo přejmenovat místní pláž po vzoru karlovarské Kolonády na Tukonádu. Opravdu, tolik různotvarých faldíků a barokně rozevlátých tukových záhybů pohromadě uvidíte málokde. Jakoby celou sluncem ozářenou a polozapomenutou pláž ovládla rodina Škopkových z divácky úspěšné Troškovy komedie. Mimozemšťani by čubrněli. Semtam i nějaké to nezbedné ňadro vykouklo na světlo boží a tak nuda nebyla mým stálým průvodcem.
Za druhé je nutné ochutnat nějakou místní specialitu. Právě tato činnost se ale v chorvatském letovisku ukázala být neřešitelným problémem, protože místní konoby (čili restaurace) nabízely jako jeden muž nenápaditou a jednotvárnou stravu ve složení pizza, hamburger a cheeseburger. Přičemž mezi dvěma posledně jmenovanými pochutinami nenaleznete podstatnějších rozdílů. Chcete-li tedy ochutnat skutečně chorvatské jídlo (které se ale oblast od oblasti dost diametrálně liší), nesmíte se stydět požádat vašeho dočasného domácího o nahlédnutí do jeho rodinné kuchyně. Já se nestyděl, takže jsem se celý týden docela nezřízeně přežíral jejich místní specialitou, kterou je velké množství různorodé mořské havěti podávané na jeden jediný způsob. Olivový olej a nějaké to koření, pro zpestření občas vyrobené na bezvadném zděném grilu.
Důvod, proč stejné rybí pochoutky nenaleznete na jídelních lístcích místních restaurací je prozaický. Cena. Každý mořský produkt je vzhledem k jeho nesnadnému získávání (zkusili jste si někdy osobně vylovit jenom obyčejnou akvarijní rybičku?) nekřesťansky drahý a pořád ještě chudý český turista není ochoten zaplatit šest až sedm stovek za slušnou večeři pro jednu osobu. Škoda. Plzeňské pivo ovšem na chorvatském pobřeží pořídíte levněji než v Praze, ale musíte se smířit s tím, že se skutečným lahodným mokem má společný pouze název. Každý pravověrný pivař vám vysvětlí, že pivo se „dělá“ a nikoliv nalévá. Aby to Brňákům nebylo líto – stejným způsobem vám bude naservírováno i vcelku chutné Starobrno. Chorvaté prostě takové jemné nuance nechápou. Především proto, že jejich skutečně oblíbeným a hojně konzumovaným pitím je bílé či červené víno z vlastní produkce nebo takzvaná rogačuša. Rakija se pouze prodává turistům. Pokud nevíte, co je rogačuša, vězte, že je to taková přímořská obdoba moravské slivovice, jejímž primárním cílem je takzvaně „spálit brouka“. Domácí nám doporučil každé ráno jednu štamprli a slíbil dlouhý život. Vyrábí se tak, že se do rakije (což je obyčejná pálenka) přidá plod svatojánského chleba. Výsledkem je výrazná medová chuť a zdravé zažívání. Kdo netuší, co se skrývá pod názvem Svatojánský chléb, zde je pěkný popis. Jeden strom jsem viděl a plody mi, chtě nechtě, připomínaly volně visící lejna, dámy prominou. Stromu se říká chlebovník, ale myslím, že lejnovník zní mnohem lépe. Samotné pití je ovšem velmi lahodné a rozhodně návykové.
Třetí věcí, kterou musí pravověrný turista učinit, je přivézt si zpět domů nějaký ten suvenýr. Já si přivezl tři – dobré červené víno z produkce pana domácího, sedmnáct vlastnoručně vylovených mořských mušlí a zánět pravého zvukovodu. Ostravský ušní doktor mě při návštěvě jeho ordinace, kterou jsem vzhledem k bolesti byl nucen absolvovat, utěšil tvrzením, že kdybych se potápěl v italském moři, dopadl bych mnohem hůře. Na zubařském či otorinolaryngologickém křesle bývám dost nesmělý, takže jsem se nedozvěděl proč. Vím ale jistě, že do Itálie příštích dvacet let nepojedu.
Důvod, proč jsem se v cizí zemi cítil tak dobře, byl až přízemní. Domácí i jeho půvabná žena původem z Bosny umí obstojně česky, takže jsem mohl dát průchod své zvědavosti a vyptávat se na věci běžné a lidské, které se jinak jako obyčejný turista nemáte šanci dozvědět. Výsledkem celé naší deset dní trvající konverzace bylo, že jsem po každé otázce obdržel odpověď a na každou zajímavou odpověď jsem musel, ač nerad, prohlásit: „to je jako u nás“. Fakt. Přísloví hlásající, že všude je chleba o dvou kůrkách je kromě už zažitého marketingového rčení, že neexistuje oběd zdarma, základním principem lidského pinožení se po matičce Zemi.
Jinak řečeno – všichni obyčejní lidé žijí stejně, jenom některé národy mají moře. Což vám sice život neusnadní, ale učiní snesitelnějším. To je asi pravý důvod, proč taková podstatná část českého národa váží dlouhou cestu, aby smočila nohy a rozličné jiné údy ve slané vodě. Ve vodě, která, pokud mají pravdu stoupenci Darwinova učení, přivedla na svět nás vezdejší vše živé, včetně krokodýlů, opic, DPH a Mac Donalda.
Perlička na závěr. Asi nejúžasnějším zážitkem pro mě jako člověka, kterému není technika tak úplně cizí, bylo setkání s pravým chorvatským montérem satelitních zařízení a vůbec veškeré jemné elektroniky, který po čtyřech měsících od objednání dorazil k montáži vybaven nevídaným sebevědomím a dokonalým vybavením. Není asi třeba dalšího komentáře, dopravní prostředek a fikaně připevněné jemné nářadí tohoto génia informačního věku hovoří za vše.
CSS hotová řešení
Putovní a dalo by se říci až prokletá kniha s názvem CSS hotová řešení pojednávací čtivým a přitom poučným stylem o tvorbě elegantních webových stránek pomocí kaskádových stylů se konečně po dlouhé a strastiplné cestě dostala do prodeje.
Chtěl bych poznamenat, že při výrobě rukopisu se nejvíce nadřeli pánové Petr Staníček, Jan Bien a Jaroslav Polakovič, za což jim budiž vzdán hold od celé početné webdesignerské obce.
Kniha vás provede úskalímí a zákoutími kaskádových stylů a na více než stovce praktických ukázek vám předvede zajímavá řešení praktických problémů.
Osobně si tuto putovní a v bolestech zrozenou knihu zakoupím také, především proto, že všichni autoři se vzdali honoráře ve prospěch Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS).
Koupí této knihy tak prospějete nejen sobě, ale mimoděk spácháte i velmi dobrý skutek.
Což vám jednou může být započteno k dobru.